Vodáci na Zlaté řece
Vodákům hoří uši vzrušením. Ten požár může uhasit jen sama Sázava. A daří se jí to hodně často.
„Do háje!“ mizí ve vinách smíšená posádka. Pak se nad hladinou na okamžik objeví dno kánoe a kapitán, který se snaží udržet loď za bok. Poté vypluje pádlo, na němž visí kuckající háček. Druhé pádlo a lodní pytel odplouvají na vlnách.
Zatímco kamarádi chytají utopený náklad a skleslý kormidelník vylévá vodu z kánoe, promočená dívka s povadlými loknami a odřeným zadečkem se na břehu vzteká.
„Klídek,“ směje se vedoucí party, zřejmě protřelý vodák. „Kdybys nezvedala pádlo nad hlavu a místo toho pořádné zabrala, mohli jste se tomu šutru vyhnout.“
V minulém století byl – stejně jako dnes – romantický kaňon nedaleko od Prahy plný vodáků. Většina z nich vyrazila z Týnce nad Sázavou. Půjčují se tam lodě a díky tomu si každý za jediný den může sjet téměř dvacet kilometrů nádherných jezů a peřejí toku, který dostal na počátku století od trampů přezdívku Zlatá řeka.
U šlajsny v Týnci čekají po ránu na start desítky lodí. Kánoe, kajaky a pramice projíždějí narušenou propustí podél pravého pilíře. Méně zkušení vodáci svá plavidla přenášejí po břehu nebo přetahují. Také děti v záchranných vestách a helmách pro jistotu nasedají až za splavem.
Z Týnce proudí řeka celkem pomaloučku. „Olej“ končí pod skalnatým srázem v Chrástu nad Sázavou, na němž stojí oblíbená vodácká hospoda. Posilněni pivem a utopencem si pak téměř všichni troufnou na sjezd provalenou částí splavu či ,,šlajsnou“, z níž háčci vyjíždějí po hlavu mokří a z otevřených lodí se musí co nejrychleji vylévat voda.
„Túúú,“ houká stařičká autotrumpeta upevněná na levobok loudajícího se kajaku. „Když jsem šel na půdu pro hrábě...“ notuje kozím hlasem rumem posílený kormidelník. Promočená blondýna na špici se tváří, že ke svému parťákovi nepatří. Naštvaně pádluje, zatímco muž, mačkající do rytmu houkačku, s chutí pokračuje: „... ležel tam dědeček na bábě."
„Pozóóór, šutr vpravo,“ ječí paní.
„... jen si štrejchni,“ nevnímá zpívající opilec, zatímco balvan, jediný uprostřed stojaté hladiny nad Brejlovským jezem, drhne o dno lodi.
„To je dobrý, mámo...“ uklidňuje z lodi vyskakujícího háčka kormidelník, zatímco proraženou dírou v kajaku rychle přitéká voda. Plavidlo se mění v Titanik. „Túúú, tututu,“ zakucká naposled trumpeta a mizí pod hladinou. Naštěstí tu není hluboko, takže vytrvalému pěvci sedícímu na dně řeky koukají prsa z vody.
Jez u bývalého mlýna Brejlov zvládnou sjet při vyšším stavu vody podél pravého břehu řeky jen ti nejzkušenější. Ovšem i oni skloní své hrdé hlavy o osm set metrů dál u nesjízdného a nebezpečného jezu v Kaňově. V pokoře přenesou kánoe s pohledem upřeným do zrádného pěnícího a hučícího „vývařiště“. V téhle smrtonosné vodní pasti už skončilo několik životů...
Ze starého jezu Pěnkava v Krhanicích a Lesního jezu v Kamenném Újezdci mnoho nezbylo. Vorové propusti a kamenné valy pod nimi, které po staletí sloužily k usměrňování splavovaného dřeva z panských lesů, dodnes připomínají zašlou vorařskou slávu . Voroplavba se na Sázavě držela nejdéle z celých Čech. Na dolním toku je plavební dráha vorů stále dobře zřetelná a všichni vodáci ji vlastně nevědomky následují.
Ke koruně rozpadlého Lesního jezu míří pramice.
„Jedem!“ velí kormidelník a pádluje vší silou ke stržené propusti. Při pohledu na vysoké vlny pod sebou a kameny v kotli háčkové zpanikaří. Místo do peřejí šoupnou špičku pramice podél hráze. K velkému zděšení všech se loď najednou stává naprosto neovladatelnou. Silný proud ji unáší k ústí blízkého náhonu. Než se stačí nejednotná posádka vzpamatovat, voda přitlačí plavidlo na železné žebroví chránící kanál. Laminát praská a pramice se láme. Pět lidí se marně snaží vzepřít živlu. I pro tuhle partičku plavba předčasně končí...
Ti, kteří už mají vody dost anebo nadělali z plavidel ponorky, opouštějí řeku v Kamenném přívozu. Je to věhlasná obec starých plaveckých a dřevorubeckých rodů. Prostranství nad jezem, kde se dnes nakládají a vykládají lodě, bývalo vazištěm vorů. A na skalnatém ostrohu nad řekou stojí malebný kostelík sv. Ludmily se hřbitovem, na němž odpočítá většina hrdinů Morávkova románu Plavci na Sázavě.
Nejromantičtější úsek však mají vodáci teprve před sebou. Brány do kaňonu a peřejí vodáckého ráje otvírá „šlajsna“ v Žampachu. Pod splavem lodě míjejí štoly bývalých zlatých dolů, díky kterým dostala Sázava, na níž se kdysi žlutý kov také rýžoval, svou trampskou přezdívku – Zlatá řeka.
„Aóóóój!“ volají ze břehu na kánoe kluci v sombrerech, kteří stejné jako jejich pradědové vždy v pátek odpoledne nasadí kovbojské klobouky, obují kanady a s vestami z „buvolí“ kůže vyrazí z branického nádraží u „Velké řeky“ (Vltavy) na Luka pod Medníkem či do Pikvic.
„Rikatádo jak tornádo žene se širou stepí,“ zní od barevného totemu z chatové osady píseň, jakou v počátcích trampingu složil světoběžník Josef Peterka alias Bob Hurikán. Nad Údolím Kocour se klene jedinečná stavba železničního viaduktu z roku 1899. Z vysokých mostních oblouků houká Posázavský Pacifik. Díky němu objevila kouzlo a romantiku „Zlaté řeky“ mládež na počátku minulého století. V sázavském kaňonu našla vysněnou krajinu svých představ z četby dobrodružných knih.
„Vlak byl tehdá všechno. To bylo volání dálek, cizí kraje a výlety pro pražské kluky, které železný oř vezl do lesů a do Zlatého kaňonu k vodě,“ vzpomíná v Berkově knížce Posázavský Pacifik herec Jaroslav Štercl.
Sázava se tu prodírá mezi skalnatými srázy a ostrohy. Nad hlavami vodáků „visí“ ve stěnách sruby v zálesáckém stylu na zdánlivě nepřístupných místech. Vytesaná do kamene se do levého břehu zakusuje Posázavská stezka s fantastickými vyhlídkami do údolí.
„Přitahuj! Kontruj!“ ozývá se z vln v místech, kde řeka obtéká strmou skálu. Divoké peřeje jako by neměly konce. Teprve pod Medníkem, kde roste vzácný kandík psí zub, se údolí postupně otevírá. Slunce se kloní k obzoru a Sázava, ztrácející se pod Pikovicemi ve vzduté hladině vltavské přehrady, je v podvečer úplně zlatá.
„Až ztichnou Bílé skály nad velkou peřejí, den zhasne tmou...“
Dana Emingerová
Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu
Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.
Dana Emingerová
Happy Birthday
17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.
Dana Emingerová
V houbařské pasti
Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...
Dana Emingerová
V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga
Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...
Dana Emingerová
Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám
O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...
Dana Emingerová
Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.
Dana Emingerová
Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu
„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu."
Dana Emingerová
Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký
Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?
Dana Emingerová
Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let
Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.
Dana Emingerová
Každá generace si prožívá vlastní bibli
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.
Dana Emingerová
Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...
Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.
Dana Emingerová
Ve Švýcarsku se přes Vánoce nelyžovalo? Omyl, většina středisek fungovala
Světová i česká média sice před Vánocemi psala, že Švýcarsko končí kvůli koronavirové situaci s lyžováním, neboť mnoho kantonů zavřelo své sjezdovky. Na místě jsme ověřili, jak zavádějící to byla informace...
Dana Emingerová
Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla
Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat...
Dana Emingerová
Jak se dají spálit vajíčka naměkko
Při autorských čteních občas padne dotaz z publika, jestli jako spisovatelka píšu ve FLOW... Odpovídám: "Jistě. Já ve flow dělám skoro všechno. I vařím."
Dana Emingerová
Víte, která je nejcennější česká kniha?
Letos je jí 935 let a historikové ji řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Jde o Vyšehradský kodex, který dostal kníže Vratislav II., když byl korunován na prvního českého krále.
Dana Emingerová
Vězení a naděje
Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle.
Dana Emingerová
Česká stopa na Raffaelových freskách ve Vatikánu
Je to taková malá historická zajímavost... Víte, že v papežském paláci ve Vatikánu je Raffaelova freska, na které slavný renesanční umělec zachytil pražského vyšehradského probošta Petra, vyslance krále Přemysla Otakara II.?
Dana Emingerová
O vášni, míjení, milování
Tou dobou vždy manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak muž otvírá bránu, parkuje, míří ke vchodu, odemyká a prochází prázdnými pokoji. Zuzka hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.
Dana Emingerová
Netoužím po návratu k "normálu", jaký byl před koronavirem
Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"...
Dana Emingerová
Nikomu se nezavděčíš aneb sedm postřehů k pandemii
Denně se na nás hrne tolik informací ze všech stran, že se v nich snadno utopíme. Co je podstatné a co ne? Připadá mi, jako bychom přes média jen soutěžili v číslech a počtech obětí... Takže takhle si to pokouším ujasnit já:
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 205
- Celková karma 14,17
- Průměrná čtenost 2325x