Deepak Chopra: Jak žít bez nemocí do 150 let
"Vše, co se děje v mysli, přímo ovlivňuje zdraví," říká Deepak Chopra.
Narodil se v Indii v roce 1946 a vystudoval medicínu v Dillí. V roce 1970 odjel do Spojených států, kde se zabýval internou a endokrinologií. „Zdálo se mi však, že předepisuji příliš mnoho prášků,“ říká. „Proto jsem postupně vytvořil vlastní filozofii přístupu ke zdraví, propojující tradiční východní léčitelské umění s tím nejlepším, co nabízí západní medicína.“
Jeho klienty se staly světové celebrity jako Elizabeth Taylorová, Lady Gaga, Leonardo DiCaprio, Michael Jackson, Hillary Clintonová, Kim Kardashianová. „Deepak Chopra je bezpochyby jedním z nejinspirativnějších filozofů naší doby,“ napsal o něm Michail Gorbačov. Vydal 85 knih, které byly přeloženy do 43 jazyků. Dvacet z nich označil deník New York Times za bestsellery v oblasti beletrie a literatury faktu.
V pražském DOXu Deepak Chopra vystoupil během dvou dní na konferenci První musí být hlava aneb Inovace myšlení a představil své nejnovější publikace o mozku a genech, které napsal s Rudolphem E. Tanzim, profesorem neurologie na Harvardově univerzitě. Kontroverzní teorie v knihách SUPER MOZEK a SUPER GENY nabízejí revoluční pohled na lidský genom i mozek, spojují vědecké výzkumy a učení o duchovním růstu. Deepak Chopra a Rudolph E. Tanzi zdůrazňují, že naše geny jsou dynamické a reagují na vše, co si myslíme a děláme, což má dopad i na otázky imunity, stárnutí a prevence nemocí. K mozku přistupují jako k neprozkoumanému potenciálu a tvrdí, že pokud „běžný“ mozek, který používáme při každodenních činnostech, rozvíjíme pomocí bdělé a vědomé pozornosti, může přesáhnout dosud známé limity. Velký rozhovor s Deepakem Choprou bude zítra v Magazínu DNES. Níže najdete ochutnávku i pár otázek, které už se nevešly:
Klasická medicína dnes umí vyléčit čím dál více lidí...
Farmaka, operace a moderní medicínské technologie jsou velice vhodné při léčbě akutních nemocí. Když máte zápal plic, měli byste si vzít antibiotika. Když si zlomíte nohu, potřebujete ortopeda. Jenže léky potlačují příznaky a nemusí vás nemoci zbavit, protože se zabývají jen následky, a nikoliv příčinami. Prevence degenerativních chorob postihujících starší osoby, jako je infarkt, mrtvice, rakovina, kornatění tepen, artritida, cukrovka, osteoporóza, sice přináší pokroky a určitou úlevu, ale hrozba je stále přítomná.
Proč podle vás člověk onemocní?
Dnes víme, že 85 procent chronických nemocí je následkem obezity a stresu. Takže pokud se chcete uzdravit, musíte změnit životní styl. To znamená udržovat přiměřenou tělesnou váhu, dbát na dostatek spánku, zdravé mezilidské vztahy, denní cvičení, správné dýchání, věnovat se meditaci a józe... Ten problém je ale velmi komplexní a zároveň individuální. Člověk s jednou malou sraženinou v nevýznamné cévě může cítit svíravou bolest v hrudníku. A jiný s několika sraženinami, které by mohly zablokovat přívod většiny kyslíku do srdce, necítí nic. Jsou i případy lidí, kteří zemřeli na infarkt s tepnami naprosto čistými. Takže v rovině obecné fyziologie vlastně přesně nevíme, proč člověk onemocní. Já však tvrdím, že nemoci nejsou nezbytné.
Jak to myslíte?
Každý den přicházíme do styku s miliony virů, bakterií, alergenů a plísní. A jen jejich nepatrný zlomek způsobí, že onemocníme. Lékaři se setkávají s pacienty, jejichž dýchací soustava je plná kolonií prudce nakažlivých bakterií meningokoků, které v našem organismu neškodně žijí. A jen někdy propukne nákaza a způsobí závažnou infekci centrálního nervového systému – meningitidu. Podobně virus varicella spí v našich nervech od doby, kdy jsme v dětství onemocněli planými neštovicemi. Reaktivuje se jen málokdy, ale pak – třeba když jsme ve stresu – způsobí bolestivý pásový opar. Takže my jako hostitelé choroboplodných zárodků jim nějak otevíráme i zavíráme dveře. A to svědčí správnosti mého předpokladu, že všichni jsme mnohem blíže k perfektnímu zdraví, než si uvědomujeme.
Perfektní zdraví je i název knížky, kterou jste napsal. Právě v ní mluvíte o oddálení stáří, prodloužení lidského věku.
Lidé si mohou své prostředí vybírat, mít nad ním kontrolu, což dává délce našeho života obrovskou flexibilitu. Nikdo sice nežije věčně…ale proč nepřidat k průměrně vysokému věku dalších padesát roků a překonat rekord jakéhosi japonského ostrovana, který se dožil 121 let. Abych to vysvětlil, začnu u nejmenší jednotky života – buňky. Když pod mikroskopem zkoumáte kapku vody z rybníka, hemží se v ní jednobuněčné organismy jako měňavky, řasy... Délka života měňavek je dva tři týdny. Množí se však dělením, takže genetický materiál každé měňavky je stejně starý jako mateřská buňka, ze které vznikla. Mateřská buňka se také oddělila ze své vlastní matky, a tak nakonec dospějete k závěru, že část měňavky je stejně stará jako všechny měňavky na světě, možná i miliardu let. Avšak skutečné atomy a molekuly žádnou měňavku tak dlouho neobývají. Neustále přicházejí a odcházejí spolu s proudem kyslíku, vodíku, uhlíku a dusíku. A přesto si měňavka zachovává svůj tvar a identitu z generace na generaci. Nějaké živoucí síly ji drží pohromadě, takže dokud nebude její DNA zničena, bude kus buňky navždy součástí tohoto světa.
Jak je to u lidí?
Při úvahách o délce lidského života se musíme podívat na všechny délky života uvnitř našeho těla. Je vědecky prokázáno, že žaludeční sliznice se obnovuje každých pět dní, pokožka každých patnáct. Červená krvinka zanikne asi za dva nebo tři měsíce. Déle máme jaterní buňky – trvá několik let, než se vymění. A srdeční a mozkové buňky nás provázejí po celý život a nerozmnožují se. Úžasné na tom všem je, že všechny délky života všech buněk – od nejkratšího po nejdelší – řídí tatáž DNA, neboť kožní buňky a mozkové buňky jsou geneticky identické.
Neurony v mozku, které máme až do smrti, jsou tedy stejné jako čichové buňky v nose, které se obnovují každé čtyři týdny?
Přesně! Vznikly v momentě početí, když polovina DNA vašeho otce splynula s polovinou DNA matky a vytvořila jedinečný řetězec, kterým jste se stala vy. A pak prostřednictvím procesu, který se teprve snažíme pochopit, vytvořila vaše DNA všechny možné druhy specifických buněk – mozkových, kožních, srdečních, jaterních – s rozdílnou délkou jejich života. Ovšem tento nekonečný kolotoč nijak nemění vaši formu nebo identitu. Na genetické úrovni jsme mimořádně stálí, ačkoliv náš tělesný materiál přichází a odchází. A navíc primární DNA, ze které jste vznikla, je stará jako život sám, tedy téměř dvě miliardy let.
Takže?
Aby lidstvo své zdraví zásadně zlepšilo, potřebuje nové vědomosti založené na hlubším pojetí života. Jsem přesvědčen, že vědomí může léčit. Může léčit lidi z utrpení, bídy, nemocí. Může pohnout lidi, aby se splnily jejich sny. Vědomí je totiž základem veškeré kreativity, tvorby, intuice, představivosti... Máte ráda ten okamžik, kdy jste uprostřed přírody a najednou vás pohltí naprosté ticho? Tak právě tento klid v duši vám přináší sounáležitost s vesmírem. Pocítíte, že svět je jedním velkým polem energie, která spojuje všechny a všechno na Zemi. A nejen na Zemi. Tato energie je nekonečným zdrojem síly pro celý vesmír. A tehdy můžete najít své vědomí – své pravé Já – a odemknout potenciál nejen ke zdraví, ale i ke splnění svých životních snů.
Máte mnoho kritiků.
Přiznám se, že mi nezáleží na tom, co si o mně lidé myslí. Nijak se tím nezabývám. Dnešní věda je už zastaralá, lpí na pověrách a hmotě. Proto mě většina kolegů zavrhuje, ale mnoho vědců se o mou práci zajímá. S předsudky nemá smysl bojovat. Kdysi různé pomazané hlavy také dlouho věřily, že je Země placatá, a nechápaly magnetismus, protože není vidět. Jediné, co s překonaným systémem lze udělat, je nechat ho úplně zastarat.
Dana Emingerová
Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu
Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.
Dana Emingerová
Happy Birthday
17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.
Dana Emingerová
V houbařské pasti
Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...
Dana Emingerová
V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga
Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...
Dana Emingerová
Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám
O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...
Dana Emingerová
Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.
Dana Emingerová
Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu
„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu."
Dana Emingerová
Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký
Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?
Dana Emingerová
Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let
Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.
Dana Emingerová
Vodáci na Zlaté řece
Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.
Dana Emingerová
Každá generace si prožívá vlastní bibli
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.
Dana Emingerová
Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...
Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.
Dana Emingerová
Ve Švýcarsku se přes Vánoce nelyžovalo? Omyl, většina středisek fungovala
Světová i česká média sice před Vánocemi psala, že Švýcarsko končí kvůli koronavirové situaci s lyžováním, neboť mnoho kantonů zavřelo své sjezdovky. Na místě jsme ověřili, jak zavádějící to byla informace...
Dana Emingerová
Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla
Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat...
Dana Emingerová
Jak se dají spálit vajíčka naměkko
Při autorských čteních občas padne dotaz z publika, jestli jako spisovatelka píšu ve FLOW... Odpovídám: "Jistě. Já ve flow dělám skoro všechno. I vařím."
Dana Emingerová
Víte, která je nejcennější česká kniha?
Letos je jí 935 let a historikové ji řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Jde o Vyšehradský kodex, který dostal kníže Vratislav II., když byl korunován na prvního českého krále.
Dana Emingerová
Vězení a naděje
Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle.
Dana Emingerová
Česká stopa na Raffaelových freskách ve Vatikánu
Je to taková malá historická zajímavost... Víte, že v papežském paláci ve Vatikánu je Raffaelova freska, na které slavný renesanční umělec zachytil pražského vyšehradského probošta Petra, vyslance krále Přemysla Otakara II.?
Dana Emingerová
O vášni, míjení, milování
Tou dobou vždy manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak muž otvírá bránu, parkuje, míří ke vchodu, odemyká a prochází prázdnými pokoji. Zuzka hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.
Dana Emingerová
Netoužím po návratu k "normálu", jaký byl před koronavirem
Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 205
- Celková karma 14,17
- Průměrná čtenost 2325x