Můj stoletý dědeček Jaromír

Když se můj děda Jaromír dožil sta let, pravil, že „teď mu táhne na dvě stě“ a žil dál.

Můj stoletý dědečekMiroslav Zajíc

Pamatuji si, jak ke konci totalitní éry začali kapat generální tajemníci v Rusku rychle za sebou jako mouchy. Tehdy jsem se dědy ptala, kolik vlastně už těch ruských potentátů ve svém životě přežil.

„No, když jsem přišel do zajetí,“ zasmál se bývalý dezertér Rakousko-uherské armády. „Tak to v Rusku ještě nevládl ani Lenin.“

A pak vyprávěl, jak s legionáři táhli na Jekatěrinburg. A kvůli tomu tam rychle popravili cara Mikuláše i s celou jeho rodinou, aby je Češi náhodou neosvobodili.

Lidojedi a sněžná žena

Když jsem začala brát rozum, mému dědovi Jaromírovi už táhlo na osmdesátku. Přesto jsme si spolu strašně padli do noty. Kdykoliv něco vyprávěl, visela jsem mu na rtech. Milovala jsem jeho historiky z ruského zajetí. Nejen jak legionáři obsadili Sibiř a málem vysvobodili cara Mikuláše, ale i jak děda potkal sněžnou ženu či vyjednával s lidojedy na Borneu. 

A také o tom, jak jel za první republiky na výzvědnou misi do Ameriky. Můj dědeček Jaromír byl totiž uznávaný prvorepublikový vynálezce s mnoha patenty. A právě jeho poslalo ministerstvo dopravy do Detroitu k Fordovi studovat fordismus, jak říkal – tedy pásovou výrobu aut, kterou pak zaváděl v Mladé Boleslavi. Jenže jeho slibná kariéra skončila, když zemi obsadili nacisté.

Jako bývalého legionáře ho na začátku druhé světové války okamžitě předčasně penzionovali a po válce a po komunistickém puči v únoru 1948 ho ze stejného důvodu poslali na odpočinek i komunisti.

A tak můj stoletý děda prožil půl života, tedy padesát let v důchodu… a občas se smál, že právě on, tím, jak si naplánoval život až do sta let, položí komunismus na lopatky.

Bylo mu skoro pětadevadesát, když ovdověl. Po babiččině smrti jsem ho ně kolikrát provázela na setkání jeho gymnaziální třídy. Víte, jak hořkomléčně chutná takový třídní sraz tři čtvrtě století po maturitě?

Třídní sraz tři čtvrtě století po maturitě

Přijeli jsme do Lounského gymnázia a děda mi vyprávěl, jak se na ně nad školní katedrou mračil portrét… Víte koho? Hádejte! Žádného komunistického pohlavára, dokonce ani Masaryka ne. Ale císaře France Josefa.

 „Klucí!“ vykřikl, když uviděl své dva pětadevadesátileté spolužáky. Pak zjistil, že jeden stařík špatně slyší, druhý skoro nevidí, a špitl přes rameno směrem ke mně: „Jsou dost vetchý, co?“ jako by si chtěl v závodě, zvaném dlouhý život, potvrdit své šance na vítězství.

„Před reálkou lejno leží, všichni kantoři tam běží, fyzik Řahoun točí klikou, zkouší lejno elektrikou,“ prozpěvovali si ti dědulové, co si říkali kluci.

Pak mi líčili, jak když jim bylo asi osmdesát, potkali svého učitele latiny a zvali ho na společný flám. A on na to: „Děti, děti, snad příště.“

Ale žádné příště už nebylo. Stejně jako další sraz osmdesát let po maturitě, neboť jediný můj děda Jaromír souboj se stovkou vyhrál.

Dědečkovo moudro k výchově dětí

Můj nejstarší syn právě oslavil dvaadvacáté narozeniny. Nosila jsem ho pod srdcem, když děda Jaromír umřel. Minuli se na tomhle světě jen o pár dnů... a děda Jaromír, než navždy zavřel oči, mi ještě stačil dát na smrtelné posteli tuhle radu: "Důležitý je, abys z toho dítěte vychovala řádného člověka a ne nějakou lidskou potvoru!"