Jak naučit děti číst? My jsme doma audioknihomolové

Můj učitel Arnošt Lustig hlásal, že literatura je citovou pamětí lidstva. V knihách je poklad, bohatství celých lidských generací… Škoda, že jsme do té paměti přestali nahlížet. Doba je taková. Říkáme, že nemáme čas číst… Ale víte, kolik hodin týdně promarníme zbytečným čekáním na úřadech, v dopravních zácpách, v čekárnách lékařských ordinací. A to je čas, který můžeme věnovat knihám. Jak? Umožňuje nám to technika. Nejen e-knihy, pro mě jsou ještě lepší audioknihy.

Mám desítky románů v mobilu. A díky tomu stále při ruce. Zvládnu přes deset knih měsíčně. Za víkend tlustou bichli, jako je Dostojevského Zločin a trest. Popadne-li mě to, poslouchám pořád. Když hrabu listí na zahradě, peču štrúdl, věším prádlo a zašívám knoflíky. Poslouchám v autobuse, v čekárně u lékaře, ve frontě na úřadech, v autě, chechtám se nahlas v tramvaji, dopravní zácpy mi přestaly vadit… Ba někdy dokonce naopak si přeji, aby trvaly ještě chvíli, než skončí napínavá kapitola…

Mrzačíme si požitek ze čtení

Sonda MF Dnes mezi českými školáky ukázala, že děti přečtou v průměru pět knih ročně. A většinou je čtení moc nenadchne, protože jim často předkládáme beletrii nikoliv jako zábavu a úžasné dobrodružství, ale jako potřebnou věc, která je dobrá asi jako vitamín C či rybí tuk?

Literatura se na všech školách dnes nevyučuje tak, aby se o románech, povídkách a poezii mluvilo v souvislosti s potěšením a osvěžením duše, ale jako by jedinou ctností literatury bylo vzdělání publika. Jenže číst beletrii bez ohledu na požitek znamená mrzačit zkušenost ze čtení. (John Gardner, The Art of Fiction)

Já detěm od dětství čtu. Knížky dobrodružné, zábavné i poučné... Mixuji to, co to jde. Tak jako mně četl můj táta a moje máma někdy Mauglího a jindy z Malého prince či Špalíčku pohádek. Někdy i hodinu před spaním.

Samozřejmě, daké my doma občas zápasíme s různými "bednami", do nichž je tak snadné čučet. Na televizi, počítač si každý najde čas vždycky. A na čtení knížek? Je to těžší. Čtení vyžaduje velkou koncentraci, klid. Nikoliv však poslouchání... Při něm lze zvládnout i spousta dalších věcí.

Jak jsem nakazila rodinu

Nosím buď sluchátka nebo mobil v kapuci mikiny a pouštím si romány, básně, filozofické promluvy, cokoliv, co mě baví… A baví mě to strašně. Už jsem nakazila kdekoho. Hlavně své děti.

„Mami, nemáš zase něco dobrého ke čtení?“ ptají se mě alespoň jednou za čtrnáct dní. Takže co jsme zvládli letos:

Škvoreckého Zbabělce, Waltaryho Egypťana Sinuheta, Kunderovu Nesmrtelnost, Forsythova Afghánce, Shakespearovy Sonety, Feuchtwangerovu Židovku z Toleda, Hrabalovy Ostře sledované vlaky, Kerouakovo Na cestě, Čapkovu Bílou nemoc, Dostojevského Zločin a trest, Vieweghova Báječná léta pod psa, Tolkienova Hobita, Chaucerovy Canterberské povídky, Hemingwayovo Komu zvoní hrana, Čechovovy povídky, Beckketovo Čekání na Godota, Mannův Kouzelný vrch, Platonovu Obhajobu Sokrata, Remarqueovo Nebe nezná vyvolených, Flaubertova Miláčka, Carterovo Odvedu vás do Sierry Madre… a bezpočet dalších úžasných titulů. Po letech vymlouvání, že na knihy není čas, jsme našli způsob, jak je „číst“ a čerpat to nekonečné bohatství, které v literatuře je.

Písnička Umpa-Lumpů pro Mikyho Telekuka z knížky Roalda Dahla Karlík a továrna na čokoládu

Ať si kdo chce, co chce, říká

je – pokud se dětí týká –

jedno platné poučení

televize pro ně není.

Dětem lezou oči z důlků!

V jisté rodině, přišlo mi,

na tucet očí lezlo po zemi!

Děti dřepí a zírají a zírají a dřepí,

potom chodí jako slepí.

Myšlenky zmrznou! Co budou umět?

Přestanou myslet – budou jen čumět.

Ach, říkáte, dejme tomu,

televizi dáme z domu,

ale jak drahouška rozptýlíme,

než večeři uvaříme?

Co vám řeknu, páni a dámy:

Děti by četly. Četly a četly!

Četly by znovu, kdyby se spletly.

Tolik úžasných vyprávění,

při nichž se tají dech,

o králích, královnách, velrybách a dragounech,

pokladech na ostrově a vodách, které nesly

náklady podloudníků s ovázanými vesly,

piráti oblečení do rudých pantalónů,

a vzpoury na lodi a tance slonů

kolem kotlů lidojedi,

jedni pečou, druzí jedí.

A tak se vás znovu ptáme,

Nač doma mít ten lačný přijímač,

co dětské duše tráví

dokavad je neotráví?

Proč místo něj bez vší slávy

knihovničku nepostavit?

 PS. Příště vám povím, jak se mi báječně vaří třeba se Shakespearem...