Gynekologická cyklistická cesta míru do Bruselu ke Skoťákům

Můj kamarád Miloš je umělecký řezbář a v roce 1988 jsme spolu absolvovali absurdně znějící zahraniční stáž: cyklistickou cestu míru po skotských porodnicích na pozvání gynekologického oddělení Bruselské nemocnice.  

RelikvieArchiv

Já jsem na té cestě byla tenkrát taky. Jako "masérka" a reportérka. Miloš se ucházel o místo "trenéra".

Tehdy jsme ještě netušili, že se smráká nad světem za železnou oponou, a tak jsme dělali vše pro to, abychom se přes ni mohli všelijakými fígly dostat. A tenhle trik se neuvěřitelně povedl... Objeli jsme tehkrát díky němu půl Evropy.

Miloš se zhluboka nadechl a nejistě zaklepal na těžké dveře. Štvalo ho, že je tak nervózní. Vždyť potřeboval jenom podpis. Ovšem ten podpis ho dělil od nádherného snu, který tehdy za železnou oponou snili snad všichni. Strašně toužil podívat se na Západ.

Jako kluk jezdil Miloš s rodiči maximálně k Baltu do Warnemünde a při tom sbíral pohledy z cizích zemí. Nejvíc mu jich nosila jeho nejlepší kamarádka ze školy Alžběta. Její otec emigroval do Belgie a pracoval jako primář velké bruselské porodnice.

Když Alžběta v roce 1988 končila medicínu, jednou za kamarádem nadšeně přiběhla, že by oba mohli spolu s dalšími mediky na léto vyrazit na organizovaný zájezd do Skotska. Jen musel získat podpis na žádost o výjezdní doložku s velmi bizarním textem: „Cyklistická cesta míru po skotských porodnicích na pozvání gynekologického oddělení Bruselské nemocnice“.

Tahle podivná odborná stáž vznikla, když na ministerstvu zdravotnicví medici našli známého, který se holedbal, že kdykoliv studentům zařídí cestu na Západ. Podmínkou byl jen zvací dopis od zahraniční nemocnice, která bude ochotna odbornou stáž zaplatit. A tak Alžběa přemluvila tatínka, aby poslal oficiální pozvání se všemi možnými potřebnými razítky. Ten úřední dokument však měl jeden háček. Byl zcela fiktivní. A protože se Anežčin tatínek bál, aby se podvod na jeho pracovišti neprozradil, sjednal (když už sem ti medici pojedou) návštěvy porodnic u svého kamaráda gynekologa. Bohužel trochu dál… Až ve Skotku.

Když se medici vydali se zvacím dopisem na ministerstvo zdravotnictví, známý se ukázal jako pouhý chvástal a nic nezařídil. Nakonec však studentům doporučil, že dají-li výletu nějaký ideologický podtext, mohli by se ucházet o podporu Socialistického svazu mládeže. A světe div se, tam medici uspěli.

S cyklistickou cestou míru. Tím pádem mohl jako „trenér  týmu“ vyrazit s cyklisty na Západ i Miloš. Jen kdyby se mu podařilo získat ten poslední podpis.

„Pojď dál, soudruhu,“ ozval se medově bodrý hlas nejvyššího závodního komunisty, když Miloš nejistě strčil hlavu do dveří. Moc nadějí si nedělal. Vzhledem k tomu, že pracoval jako umělecký řezbář, musela i na tak pověstného tupce, jakým předseda závodní organizace byl, působit účast řemeslníka, byť velmi zručného, na zahraniční gynekologicko-porodnické stáži poněkud nevěrohodně.

Obtloustlý funkcionář seděl za rozložitým kancelářským stolem, v ruce držel sklenku fernetu, Milošovu žádost a spokojeně pokyvoval hlavou.

„Tak cyklistická cesta míru se Socialistickým svazem mládeže...“

„Pojedu jako trenér,“ pokusil se Miloš o co nejsamozřejmější odpověď.

„Do Bruselu do Skotska,“ pokračoval soudruh, aniž by čekal na odpověď. „A tady koukám, že navštívíte také nějaké porodnice…“

Miloš mlčel. Nevěděl, co říct. Funkcionář však byl dobře naladěn. Široce se usmál, pak zdvihl vítězně ukazováček a vzápětí hora tučného masa zmizela pod pracovní deskou. Po chvíli štrachání se komunista vynořil, v náruči krabici od bot, plnou papírových skládaček.

„Mám tady od pionýrů holubičky míru. Kdybyste to v Bruselu dětem v porodnicích rozdali, mohlo by těm Skoťákům být hned od narození jasné, kdo je na téhle planetě mírotvorce!“

Teprve teď Miloš s úlevou pochopil, že funkcionář považuje Brusel za skotské město, což mu vysvětlování poněkud absurdní žádosti určitě aspoň částečně ulehčí. Ale nakonec nic vysvětlovat nemusel. Předseda  žádost podepsal a s krabicí od bot ji podával Milošovi. Jenže v tu chvíli vítr otevřel dveře a do skládaček foukl oknem průvan. Papírové holubičky se rozlétly po místnosti.

„To bude rána imperialismu,“ uklouzlo upřímně řezbáři, když mu pod nohama přistál ptáček, ozdobený na křídlech miniaturními srpečky a kladívečky.

Okamžitě své poznámky litoval, neboť předseda partaje ironii v Milošově hlase postřehl. Tlusťochova bodrá tvář zkameněla a nabyla výrazu středověkého inkvizitora.

„Vidím, že je vám boj s třídním nepřítelem pro legraci,“ mračil se a z očí mu šlehaly plameny.

„To ne,“ slyšel Miloš říkat svůj chvějící se hlas. Cítil, jak se mu ohýbá páteř pod tíhou sebeponížení a bylo mu ze sebe zle.

Předseda do něj zkoumavě zabodával plamenný pohled: „Asi bychom si měli na celou tu vaši partičku posvítit.“

Miloš se vzpamatoval. Hlavou mu táhlo jen jediné: aby cestu alespoň Alžbětě a jejím kamarádům nezkazil. „No, beze mě se to samozřejmě obejde,“ řekl pomalu, svíraje rozhodně rty. „Ovšem ti soudruzi ze Svazu mládeže, kteří na cestu jedou, by asi byli hodně dotčeni, kdyby si někdo na ně svítil jako na nějakou partičku,“ dodal pevným hlasem a prvně pohlédl funkcionářovi zpříma do tváře. 

Soudruh uhnul očima a jeho napuchlý obličej se roztáhl do širokého rozpačitého úsměvu. Pak vrazil Milošovi krabici holubiček do náručí a vystrčilo ho s podepsanou žádostí ze dveří.

.

 Získat devizový příslib od banky a výjezdní doložku - to byla před revolucí možnost, jak vycestovat na Západ. Ale jen málokomu se podařilo žádosti úspěšně vyřídit. A tak jsme se o to my pokusili na základě falešního pozvání, abychom získali jakési bílé karty, které se limitovaně  udělovali na ministerstvech. Když to nevyšlo, obrátili jsme se na SSM, kde se plán nakonec podařil.