Pátek 23. února 2024, svátek má Svatopluk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 23. února 2024 Svatopluk

Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu

9. 02. 2024 15:24:22
Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.

Vlastně na obláčku Arnošta nevidím... spíš si povídá s kamarádem Otou Pavlem. Kdysi mi svěřil, jak spolu snili, že se nechají pohřbít vedle sebe, budou se chodit v rubáších navštěvovat a vařit si kafe. A protože už třináct let spolu ti dva odpočívají na Olšanech, tak je tam pozoruju, jak se u kávy v té jejich „olšanské garsoniéře bez oken a dveří“ chechtají:

„Hele, bejku, co ta moje Čičiličina vyvedla...“ ukazuje Arnošt spokojeně Otovi první řádky knihy ARNOŠTOVA CESTA. Začátek je podle mistrova gusta. Čtenáře hned zaujme historka, jak tvořícímu tátovi dcerka Eva rozžvýká celou stránku rukopisu, protože si jí málo všímá.

Arnošt Lustig píše oblečený ve vaně, přes kterou má prkno na válení těsta a na něm psací stroj... V malém bytě s dětmi se jinde pracovat nedá. Nevadí mu to, je šťastný, že může psát. Jeho malá Eva za ním přijde a ptá se: „Co děláš, tati?“

„Píšu, Evi.“

„Pohádku?“

„Taky.“ Arnošt se pro sebe uměje, vzdychne, opře si hlavu o vanu a zavře oči. Malá Eva zatím vezme z prkna jeden hustě popsaný list papíru a strčí ho do pusy. Zamyšleně žvýká. Arnošt otevře oči, uvidí snězený papír...

A co je dál? O tom láskyplně vyprávějí další kapitoly ARNOŠTOVY CESTY, která se dá přečíst za jeden večer. Tvoří ji krátké rozhovory spisovatele s jeho postupně dospívajícími dětmi – Evou a Pepim. Zpočátku naivní otázky střídají vážná témata, v nichž syn a dcera otvírají tatínkovy skřínky třinácté komnaty a zjišťují, že jejich otec je jeden z nejvýznamnějších světových autorů, kteří prožili a zaznamenali zvěrstva holokaustu.

„Přišel dopis, že pojedeme do Terezína.... Měli jsme jít do Veletržního paláce a já si představoval, že to snad bude nějaký dobrodružství...“

„A bylo?“ zeptá se Eva.

„Mně to tak vážně připadalo. Ocitl jsem se v nějakým úplně neznámým světě. V tom paláci byli všichni nahňahňaní jak sardinky. Lidi s drahýma, koženýma kuframa, ale taky lidi s krabicemi, protože žádný kufry neměli. No, a všichni pak společně museli spát na slamnících na zemi. A já to všechno pozoroval, ten život v paláci, který se postupně, během těch tří dnů, co jsme tam byli, měnil v hnojiště, protože tam nebyly žádný záchody, lidi se neměli kde umýt, čeho se najíst. A já jsem najednou viděl lidi oblečený jak do hotelu Savoy, ale i dělníky v hadrech, jak jsou na tom v té chvíli všichni stejně.“

„Grafický“ román spisovatelky Markéty Pilátové a ilustrátorky Elišky Podzimkové propojuje krátké texty s kolážemi – ilustracemi, fotografiemi a komiksem, a tak ukazuje v jakémsi rodinném albu hlavní milníky na Arnoštově životní cestě. Třeba jak po koncentrácích přišlo okouzlení ruskými osvoboditeli a nadějemi na lepší svět, který si v poválečné době mnoho bývalých vězňů spojovalo s komunismem.

„A kdy se z tebe teda stal komunista, tati?“ trochu se na tátu zamračí Pepi.

„Ale pak jsi přece komunista už nebyl, ne?“ je zmatená Eva.

„Jeden ruskej plukovník, když jsme básnili o komunismu, nám ještě za toho osvobození říkal, že nevíme, o čem mluvíme. Že budeme mít sice chleba, ale nebudeme mít sůl, a když budeme mít sůl, nebudeme mít chleba. A my na něho koukali jak na blázna. Ale měl pravdu.“

„A proč jste mu to nevěřili?“ ptá se Pepi.

„Protože jsem mohl studovat. A na vysoké škole jsem hltal marxismus-leninismus a spravedlnost pro všechny. Byl jsem mladej, naivní kluk, co se vrátil z lágru, a tak jsem tomu rád uvěřil.“

„A jak dlouho jsi tomu komunismu věřil?“ chce vědět Pepi přesně.

„No dost, Pepi. Dost dlouho.“

Ačkoliv většinu příběhů jsem vyslechla od Arnošta osobně, užívala jsem si při čtení nuance mně známých historek i pátrala po nových detailech. A když jsem knížku zavřela, usmívala jsem se. Za to setkání po letech jsem Evě Lustigové, která vznik knihy zpunktovala, vděčná. A obdivuji, jak se – jako zakladatelka a ředitelka Nadace Arnošta Lustiga – o odkaz svého otce systematicky stará. Knížka je jen jedním z mnoha střípků. Pokřtil ji v Luxoru „cimrmanolog“ Miloň Čepelka a přečetl z ní poslední „obraz“:

Eva si zvědavě prohlíží papír, co má Arnošt ve stroji. „A tati, proč pořád něco vyprávíš?“

„Ty kozo, vždyť to všichni víme,“ zasměje se Pepi. Ale Arnošt Evě stejně odpoví:
„Protože to je jediný, co má cenu. To jediný, co mě přežije. I z mýho života bude jednou příběh. I z těch vašich. Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy.“

„Moc se mi líbí, jak ti tatínek říkal Čičiličíno... to jsem nevěděla,“ říkám do telefonu Evě.

„Musíš to vyslovovat jen krátce,“ opravuje mě. „Čičiličina.“

„A Čičiličino, proč pořád otcův příběh vyprávíš?“

„Za prvé mi to dovoluje být s Arnoštem takhle pořád. A pak táta tvrdil, že každá generace si znovu a znovu musí vybojovávat svou svobodu. Proto jsme tuhle knížku věnovali hlavně mladým. Aby věděli, že až zase někde na světě poženou lidi do dobytčáků, musejí říct: NE!“ odpovídá Eva a já si představuju, jak se Arnošt na Otu Pavla nad olšanským kafíčkem s nadějí usmívá.

Autor: Dana Emingerová | pátek 9.2.2024 15:24 | karma článku: 13.83 | přečteno: 289x

Další články blogera

Dana Emingerová

Happy Birthday

17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.

17.11.2022 v 9:20 | Karma článku: 26.31 | Přečteno: 1865 | Diskuse

Dana Emingerová

V houbařské pasti

Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...

15.8.2022 v 8:24 | Karma článku: 27.45 | Přečteno: 2986 | Diskuse

Dana Emingerová

V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga

Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...

6.8.2022 v 12:44 | Karma článku: 38.78 | Přečteno: 4425 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Vladimír Špurek

Farbami ba mi

Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko Neri Farbami ba mi Janko

22.2.2024 v 15:03 | Karma článku: 3.32 | Přečteno: 100 | Diskuse

Dita Jarošová

Cucáci

Vždycky jsem si říkala, jak se může poznat, když někdo se nachází ve věkovém období zvaném cucák. Kolem Valentýna mne však potkala zajímavá situace, od letoška jsem o hodně chytřejší, co se týče tohoto pozoruhodného označení...

20.2.2024 v 22:04 | Karma článku: 11.42 | Přečteno: 363 | Diskuse

Kamila Steinová

Sekta: Mrazivá fikce, nebo krutá realita?

S tématem této knihy se v české literatuře příliš často nesetkáváme, a když už náhodou na toto téma v knize narazíme, autor ho zmíní pouze okrajově. Kniha „Sekta“ však boří mýty.

20.2.2024 v 16:39 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 242 | Diskuse

Ondra Kňava

Bídník František Janeček to opět dokázal – Les Miserables 2024

Muzikál Les Miserables - Bídníci, se vrátil po 12 letech do pražské Goja Music Hall. Jean Valjean opět svádí svůj boj s Javertem a sál žasne nad pěveckými výkony malých i dospělých pěveckých začátečníků i profesionálů.

19.2.2024 v 8:55 | Karma článku: 7.94 | Přečteno: 230 | Diskuse

Jan Lněnička

Paní Bovaryová – marná touha po štěstí a iluze romantické lásky

Román o ženě, které bychom rozuměli i dnes. Romantickou láskou naplněný vztah je tématem filmů románů i našich životů, nicméně může to být jen klam, iluze štěstí se zhroutí postavena před odhalením triviální skutečnosti.

18.2.2024 v 15:51 | Karma článku: 9.37 | Přečteno: 233 | Diskuse
VIP
Počet článků 205 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2321

Novinářka a spisovatelka je reportérkou časopisu National Geographic, píše také pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte své fejetony v ČRo. Vydala deset knih. Jako žákyně spisovatele vede vlastní kurzy tvůrčí Psaní podle Lustiga, učí v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psanipodlelustiga.cz.

 

 

Dcera Vladimíra Ráže žije bez ruky. Protézu odložila po dvaceti letech

Veronika Rážová (43) je dcerou slavného českého herce Vladimíra Ráže. Narodila se bez levé horní končetiny. Za hendikep...

Útok moukou byl podvod. Bendigovi hrozí trest, že úřady zaměstnal zbytečně

Zpěvák Jan Bendig se nestal obětí útoku moukou, jak sám všude rozhlašoval. Celou událost s „pachatelem“ ve skutečnosti...

Známé tváře kritizují Michala Novotného. Nejsem homofob, brání se herec

Na Michala Novotného se na sociálních sítích snesla vlna kritiky. Herec v rozhovoru pro týdeník Téma mimo jiné řekl, že...

Bufet v Českém Krumlově se stal přes noc hitem. Zaujal řízkovým chlebíčkem

Fotografie chlebíčku na řízku obletěla na sociálních sítích během středečního dne téměř všechny skupiny. Tuto...

Jak uspokojit ženu? Odborníci vědí, jak na to. A za pokus to rozhodně stojí

„Přestože jsem po třicet let zkoumal ženskou psychiku, nejsem s to odpovědět na velkou, dosud nezodpovězenou otázku, co...