Nešlo o Martina Šmída – toho studenta, jehož údajná smrt vyvolala vlnu celostátních povstání, které nakonec smetly čtyřicet let trvající komunistický režim. Tehdy 17. listopadu to bylo tvoje dítě, které v tobě rostlo. Dítě, o němž jsi věděla jen ty a jeho otec. Dnes by vstoupilo do Kristových let...
Ráno jste jeli do nemocnice tři, abyste se odpoledne vrátili už jen dva. Dva něžní vrazi.
Plakala jsi a bylo ti jedno, že je 17. listopad. A že se studenti vydávají na Albertov uctít památku Jana Palacha. Plakala jsi celý večer, protože skončilo něco, co bylo krásné. Co však nebylo správné, a snad i proto si vybralo tak tvrdou daň...
Jako známá reportérka jsi stála za zády do té doby nejpronásledovanějšího disidenta Václava Havla, když poprvé mluvil z balkonu Melantrichu ke stotisícovému davu na pražském Václavském náměstí. Pak tě představil Alexandru Dubčekovi před jeho prvním projevem třicet let po sovětské okupaci. Nejpopulárnějšímu politikovi roku 1968 jsi tak mohla položit stejné otázky, jako zcela vykolejenému stávajícímu komunistickému pohlavárovi, Milouši Jakešovi. Mluvila jsi s pražským primasem, kardinálem Tomáškem, i s věhlasným ekonomem Pražského jara Otou Šikem...
Tehdejší převratné události ti pomohly na chvíli zapomenout na velké osobní trauma. A přece vždycky, když přijde 17. listopad, díváš se do tváří svých dospělých dětí, které mohly mít sourozence. A zatímco společnost slaví pád totalitního režimu, ty se vždycky ptáš podobně jako rapper kapely Flipsyde ve slavné písničce Happy Birthday:
„Přemýšlím, jaké to mohlo být? Byl bys andílek nebo malý ďáblík? Dali jsme přednost vlastním životům před tvým. Tak všechno nejlepší. Miluju tě, ať už jsi byl jakýkoliv.“
