Úterý 17. května 2022, svátek má Aneta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 17. května 2022 Aneta

Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku

21. 01. 2022 10:39:50
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.

Michal Adler žije od roku 1981 v kanadském Vancouveru a pracuje jako psychoterapeut. Kniha POVÍDKY A PŘÍBĚHY je jeho literárním debutem ve zralém věku, kdy čerpá právě ze své dlouholeté terapeutické praxe.

V jedné ze svých úvodních povídek Michal Adler přiznává, že svou literární prvotinu vydal v 76 letech na popud svého staršího sourozence – známého čecho-kanadského novináře Petra Adlera:

„Sepiš to,“ pravil můj bratr, snad i trochu popuzeně, protože má za velkou nespravedlnost, že on – profesionální psavec – se musí za příběhy honit, zatímco za mnou – profesionálním naslouchačem – chodí příběhy samy. „Jen se s tím zbytečně nepárej a piš!“ (KDO BY SE S TÍM PÁRAL)

A to je právě to, co Michal Adler udělal. Jeho minipovídky s lehce melancholickým humorem připomínají historky, jaké slýcháme u ohně, v hospodě, nebo když jsme s nejlepšími kamarády na zahradě. Určitě jsou šmrncnuté hlubokým češstvím. Ač autor žije už přes čtyřicet let v emigraci, má živý jazyk, bohatou slovní zásobu a styl vyprávění, kterými nezapře své české kořeny – náš specifický humor i skepticismus. Jako by pod slupkou úvah o lásce, přátelství, stárnutí, odvaze a zahanbení zněly tóny hrabalovské, haškovské, čapkovské i poláčkovské...

Hostinský Olda už před nás rovnal první piva, vzorně natočená, s čepicí tak akorát. Jenže každý příběh má své „jenže“, „když tu“ nebo „najednou“. V našem případě to byl starý muž, který rázně vkráčel do výčepu. Někteří by snad až řekli, že do výčepu vrazil. Místní zmlkli, odsunuli pivo a jako jeden muž povstali. (KDYŽ SE DEN POVEDE)

Historky jsou z Čech i z Kanady a často bývají kouzelně absurdní. Třeba hned ta první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ, v níž autor přiznává, jak ke své životní lásce přišel jen díky vpádu „spřátelených armád“, jak se přezdívalo sovětské okupaci v roce 1968.

Jindy přísně vědecky založený univerzitní profesor bojuje s duchařinou či proti nekritické hyperkorektnosti ve studijní skupině budoucích kanadských psychologů, do níž se „probojovala“ – navzdory nutné znalosti základů oboru – indiánská aktivistka.

Často autor i velmi decentně vypráví, čím ho zaskočili klienti z jeho praxe. Například líčí prozření vdovy, která až v seniorském věku poznala opravdové slasti intimního života a konečně se tím vymanila z maminčiny puritánské výchovy.

Snad nejdéle se paní Smithová potýkala se svými pocitem hanby. Když si vzpomněla, jak zasvěceně všem vykládala, že je sex trapně přeceňovaný, a že to je jak příčina, tak i důsledek společenského úpadku, prý by se nejraději hanbou propadla. Co si tak o ní lidé asi mysleli... (CO MĚ PANÍ SMITHOVÁ NAUČILA)

Na mnoha povídkách je jasně vidět, že je nepíše spisovatel, ale člověk, který už dlouho nahlíží do lidských duší. Tím je knížka v tom nejlepším slova smyslu unikátní. Ať už to dělá úmyslně či nevědomě, obrací na hlavu mnohé spisovatelské příručky o stavbě příběhu. V jeho podání se totiž často žádný „dramatický oblouk“ nekoná. A přesto vyprávění skvěle graduje.

Michal Adler jako psychoterapeut totiž moc dobře ví, že život se nedovíjí v uzavřených příbězích... a konec s pointou, po kterém čtenář tak baží, nebývá ani dobrý, ani špatný. Dokonce většinou ani žádné uspokojivé rozřešení nemá.

Dodnes nevím, co jsem měl tenkrát udělat. Aby to bylo správně. A také vím, že se jistě najde chytrá hlavička, která bude přesně vědět a znát, co jsem udělat měl nebo neměl. Ať mi to raději neříká; mohla by dostat přes hubu. (DODNES NEVÍM)

A tak čtenář zírá na poslední řádky a říká si: „Co je tohle za příběh, když jsem se nedozvěděl, jak to dopadlo?!“ Ovšem přesně tak to v životě bývá. Člověk se mnohdy nedozví, co bylo správné a co nebylo. Jen ví, že se musel nějak rozhodnout.

A v tom je kniha Michala Adlera jedinečná. Vlastně jen ti nejlepší autoři chápou, že literární pravidla jsou od toho, aby se porušovala... Ovšem pod jednou zásadní podmínkou – POKUD TO FUNGUJE.

Bylo toho na mě nějak moc. Ono to asi není jen tak ubránit vědu. A ubránit se, když něco víme naprosto vědecky přesně a nezvratně. Tak jsem šel raději spát... A doufal jsem, že nebudu mít nějaký strašidelný a úzkostný sen o lidech, co mám rád. A jaký je závěr toho příběhu? Jaké z něj plyne morální poučení? Žádný závěr, žádné poučení. Poučení se odkládá na neurčito. (DUCHAŘINA)

Adlerovy příběhy prostě fungují i přesto, že si na konci skoro každé povídky říkáme: „Ty jsi lišák podšitý. Zase jsi nás doběhl, ale máš pravdu. Takhle je ten příběh přesně takový, jaký má být. Plný tajemství, štěstí i náhod. A to jsi ty díky své psychoterapeutické práci, při níž ti stovky lidí otvírají hloubky svých duší, poznal mnohem líp, než kdokoliv z nás...“

A proto to funguje. Proto je literární prvotina Michala Adlera velmi dobrá

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Dana Emingerová | pátek 21.1.2022 10:39 | karma článku: 10.20 | přečteno: 203x

Další články blogera

Dana Emingerová

Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám

O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...

23.1.2022 v 13:53 | Karma článku: 19.31 | Přečteno: 470 | Diskuse

Dana Emingerová

Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu

„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu."

21.12.2021 v 9:35 | Karma článku: 17.21 | Přečteno: 359 | Diskuse

Dana Emingerová

Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký

Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?

16.7.2021 v 9:19 | Karma článku: 27.73 | Přečteno: 1110 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Ladislav Kolačkovský

Väterové von Artens – pražské elity posledních let Rakouska-Uherska – náhrobek Malvazinky

Na hřbitově Praha - Malvazinky nalezneme několik příslušníků vysokého důstojnictva zaniklé monarchie i několik příslušníků šlechtických rodin. Mezi jinými je to rodina rytířů (ritter von) Väterů von Artens.

15.5.2022 v 18:53 | Karma článku: 12.87 | Přečteno: 153 | Diskuse

Pavel Král

Kde budou napsaná jména izraelských kmenů a jména apoštolů ?

Když jsem si v sobotu přečetl, že na branách nového Jeruzaléma budou napsaná jména, „která jsou jmény dvanácti kmenů synů Izraele“, tak mě přepadla lítost. A tato lítost se ještě zvětšila, když jsem v četbě pokračoval. Protože ...

15.5.2022 v 13:00 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 186 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Eurovize 2022: K vítězství Ukrajiny

V noci ze soboty na neděli, vlastně už v neděli 15. května, byl zapsán do análů eurovizní písničkové soutěže další vítěz. Ukrajinská kapela Kalush Orchestra s písní „Stefanija“.

15.5.2022 v 9:02 | Karma článku: 18.94 | Přečteno: 1030 | Diskuse

Jarka Jendrisková

Muž jménem Ove

Sleduji novinky a nevyhýbám se klasice, čtu literaturu faktu, historické romány, krimi domácí i severské, milovaného Kunderu, fascinujícího Iana Mc Ewana i skvělou Delphine Vigane... Tak jak mně mohl uniknout Backman a jeho Ove ???

13.5.2022 v 0:23 | Karma článku: 10.67 | Přečteno: 231 | Diskuse

Dita Jarošová

Až do rána oslavovat vítězství? Bacha na rabíře...

Kořist, vojenská kořist slíbená veliteli všeho druhu...Všechny doby válečné mají jedno společné- touhu po válečném rabování, ukořistit co nejvíce drahocenných materiálů. Zaklekávání je záležitost hybridní války, podobně jako bylo

12.5.2022 v 18:33 | Karma článku: 10.02 | Přečteno: 320 | Diskuse
VIP
Počet článků 201 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2284

Novinářka a spisovatelka je reportérkou časopisu National Geographic, píše také pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte své fejetony v ČRo. Vydala deset knih. Jako žákyně spisovatele vede vlastní kurzy tvůrčí Psaní podle Lustiga, učí v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psanipodlelustiga.cz.

 

 

Najdete na iDNES.cz