Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu
„Najednou sedí vedle mě předseda vlády, což mě děsí, a povídá: ‚Pane Lustigu, tuhle knihu jsem četl už před čtyřiceti lety.‘ A měl pravdu. Kdysi se jmenovala Nikoho neponížíš. Jenže když mi ji chtěli vydat v Americe, názvu se zhrozili: ‚Co blbneš, to vypadá jak příručka náboženství! Máš deset vteřin, vymysli něco chytřejšího!’ Tak jsem řekl Neslušné sny. A tady mi to také vydali v upraveném vydání pod novým jménem. Takže premiér Paroubek mi křtil Neslušné sny.
Jenže o víkendu mi volali, abych zase já pokřtil jeho knížku, která je jenom o politice. ‚A jsi v řiti!‘ šlo mi hlavou. Já nevěděl, co mám dělat, protože v povaze psaní je vyhýbat se politice… Pro spisovatele je nejdůležitější pravda… A najednou Paroubek!“
„Já jsem to četl v novinách,“ povídá jeden z účastníků. „A právě jsem se dost divil…“
„To je to, co mě štve,“ povídá Arnošt zkroušeným hlasem. „Srandu si z něj dělat nemůžu, chválit ho taky nemůžu. Úplně mi zkazil odpoledne.“
„A jak to dopadlo?“ zajímá nás.
„Vymyslel jsem si takovou kravinu. Maličko jsem se napil, to snižuje stres a vylehčuje myšlení až k nezodpovědnosti. A pak jsem při křtu jsem prohlásil, že kdyby Paroubek žil ve starém Římě a napsal o Římské říši to, co stvořil o České republice, César by nařídil, aby padesát slonů z Kartaga šlo městem a na tom prvním slonovi by seděl Paroubek. Byli by to vyzdobení, veselí sloni… A teď si představ, že se toho samozřejmě hned noviny chytly a všude psaly: Paroubek na slonu.“
„Bylo to, myslím, v Blesku jako hlavní zpráva,“ konstatuje kdosi.
„Večer jsem to ukazoval své ženě Věře. Je strašně přísná, mravnost sama. Ona mi neodpustí nic! Je to hroznej život, ale je to jinak hodná holka… A představ si: ona mi to pochválila! Prý jsem to vymyslel krásně. Paroubek jede na slonu a devětačtyřicet slonů běží za ním. Když ti to vlastní žena pochválí, je to úžasný. Víte, nejhorší chybu, kterou dělaj ženský, je: Neuznaj nic. Vezměte si to, holky, k srdci…“
„Vezmeme, Arnošte,“ slibujeme. „Budeme doma hlavně chválit.“
„S mým kamarádem Otou Pavlem jsme byli takoví slušní manželé, starali jsme se, jak zabezpečit rodinu a děti. Platy jsme měli mizerný, ale vždycky jsme je poctivě odevzdávali, aby naše holky měly na vdolky. Ale když jsme napsali povídku, tak jsme peníze rodině zpronevěřili a šli oslavovat do Jalty, do nejdražší hospody v Praze.
Tam jsme si s Otou objednali za hrozné peníze steak, kečup a k tomu jsme vypili půl flašky. To byla za socialismu večeře jako z pohádky Sůl nad zlato. Vždycky nás tam obsluhoval vrchní, jmenoval se Václav a už nás měl rád.
Jednou přišla posádka indické společnosti Air India – krásný devatenáctiletý holky, které najímaly, aby se na pasažéry v letadle usmívaly a uměly podat kafe.
A tenhle vrchní se najednou úplně se změnil a povídá: ‚Pánové, promniňte, ale já teď musím támhleté dámě přinést indickou rýži…‘, což byla česká rýže, ale bez omáčky, jen osolená.
Pak se vrátil a já mu říkám: ,Vy jste do ní zamilovaný, čoveče?’
A vrchní na to: ‚Ano, tu dámu já miluju.‘ Ale hned zdůraznil, že má čtyři děti a svý ženě nezahýbá. Přesto každý měsíc čekal, až tahle krásná letuška poletí z Bombaje do New Yorku přes Prahu, kde tankovali, a bral si službu podle toho, aby ji mohl obsloužit.
A víte proč?
‚Celý život na rodinu vydělávám po nocích, ale moje žena nikdy neřekne: Václave, já si vážím toho, že se o nás staráš.‘ Jemu chybělo uznání,“ dovypráví Arnošt a dodá: „No a moje Věra taky nemá uznání. Já koupím auto a ona řekne: ‚To můj tatínek by mamince koupil lepší…’ Jsem s ní šestapadesát let. A ona neuzná ani Ň.
Až konečně přišel zázrak. Pochválila mi Paroubka na slonu!“ zasměje se Arnošt a dodá: „Hele, to znáte, jak se baví dva kamarádi. ‚Franto, co dostaneš k Vánocům?‘ ptá se jeden. ‚Člověče, asi chlapa,‘ odpoví druhý. ‚Jak jsi na to přišel?‘ diví se kamarád. ‚Viděl jsem ho u manželky ve skříni.‘“
Arnošt Lustig (21.12. 1926 - 26.2. 2011)
Dana Emingerová
Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu
Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.
Dana Emingerová
Happy Birthday
17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.
Dana Emingerová
V houbařské pasti
Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...
Dana Emingerová
V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga
Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...
Dana Emingerová
Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám
O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...
Dana Emingerová
Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.
Dana Emingerová
Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký
Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?
Dana Emingerová
Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let
Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.
Dana Emingerová
Vodáci na Zlaté řece
Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.
Dana Emingerová
Každá generace si prožívá vlastní bibli
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.
Dana Emingerová
Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...
Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.
Dana Emingerová
Ve Švýcarsku se přes Vánoce nelyžovalo? Omyl, většina středisek fungovala
Světová i česká média sice před Vánocemi psala, že Švýcarsko končí kvůli koronavirové situaci s lyžováním, neboť mnoho kantonů zavřelo své sjezdovky. Na místě jsme ověřili, jak zavádějící to byla informace...
Dana Emingerová
Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla
Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat...
Dana Emingerová
Jak se dají spálit vajíčka naměkko
Při autorských čteních občas padne dotaz z publika, jestli jako spisovatelka píšu ve FLOW... Odpovídám: "Jistě. Já ve flow dělám skoro všechno. I vařím."
Dana Emingerová
Víte, která je nejcennější česká kniha?
Letos je jí 935 let a historikové ji řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Jde o Vyšehradský kodex, který dostal kníže Vratislav II., když byl korunován na prvního českého krále.
Dana Emingerová
Vězení a naděje
Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle.
Dana Emingerová
Česká stopa na Raffaelových freskách ve Vatikánu
Je to taková malá historická zajímavost... Víte, že v papežském paláci ve Vatikánu je Raffaelova freska, na které slavný renesanční umělec zachytil pražského vyšehradského probošta Petra, vyslance krále Přemysla Otakara II.?
Dana Emingerová
O vášni, míjení, milování
Tou dobou vždy manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak muž otvírá bránu, parkuje, míří ke vchodu, odemyká a prochází prázdnými pokoji. Zuzka hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.
Dana Emingerová
Netoužím po návratu k "normálu", jaký byl před koronavirem
Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"...
Dana Emingerová
Nikomu se nezavděčíš aneb sedm postřehů k pandemii
Denně se na nás hrne tolik informací ze všech stran, že se v nich snadno utopíme. Co je podstatné a co ne? Připadá mi, jako bychom přes média jen soutěžili v číslech a počtech obětí... Takže takhle si to pokouším ujasnit já:
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 205
- Celková karma 14,17
- Průměrná čtenost 2325x