Středa 20. října 2021, svátek má Vendelín
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 20. října 2021 Vendelín

Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let

15. 07. 2021 15:20:53
Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.

Narozen 15. 7. 1891
Nezdá se to. Člověk sotva vyleze z kolébky a heleme se, je mi sto let. Nikdo se o tom s člověkem nebaví, nikdo se o něm ani nezmíní. A tak to s těmi oslavami asi dopadne podle dědečkova přísloví: Poruč a udělej si sám! Inu, co bych se neoslavil.


15. července 1991 jsem vstoupil do druhé stovky svého života a mohlo by se snadno stát, že by se o mně nic nevědělo, protože mí současníci, kteří by ještě něco mohli říct, vymřeli načisto a já zůstávám tu osamocený jak staletá hruška v širém poli nebo Žid Ahasver na pochodu světem.
Stává se mi stále častěji, že kdykoliv se octnu ve shromáždění většího počtu lidí, jsem tam nejstarší. Když přijedu na KÚNZ do Klimenské ulice v Praze, kde jsem si před mnoha a mnoha léty léčil oči, prostatu a ostatní neduhy, uvedu personál do rozpaků, neboť příslušné evidenční kartotéky jsou již většinou skartovány.
Ačkoliv mi okres jako zasloužilému odbojáři přidělil legitimaci, že mě zdravotníci musejí vždy ošetřit přednostně, nikdo mých práv nedbá. A já je ani nereklamuji. Mám zkušenost, že mnozí lékaři stejně jen hrají s pacietem "ťukes". Mou o osmnáct let mladší manželku si posílali tak dlouho, až při tom zcela ztratila zdraví a zemřela. Takové smrti bych se nechtěl dožít, a tak se nejraději léčím sám.
Nepiju a nekouřím už sedmdesát let. Kupuji si vitamíny, hlavně šumivý celaskon. Je z něj výborný nápoj, který si dávám jednou denně místo piva. Oči si koupu v tříprocentní borové vodě a vyrážku na obličeji jsem odstranil, když jsem přestal používat mýdlo. Artrózu se sklerózou zaháním střídáním studených a teplých obkladů. A vůbec nejdůležitější je neprostydnout od chodidel. Myslel jsem, že si koupím dětský fusak, ale postačí kožešinová vesta. Když v ní zašiju otvory pro ruce a krk, budu mít krásný pytlík, vystlaný beránkem ke kolenům, v němž mě končetiny nepozebou.
S čím si však opravdu nevím rady, jsou nehty na nohou. Mám je přerostlé a tvrdé jako drápy, až mi pronikají do masa obráceně. Asi by to chtělo alespoň jednou za deset let odbornou pedikuru. Jenže já jsem tak zavalen literární prací, že na své soukromí nemám čas. Napsal jsem již asi čtyři série trilogií, dvacet románů a básnických sbírek, ale nikdy mi je nevydali. Dopisy, které jsem z redakcí obdržel, vyzněly spíš v tom smyslu, že bych se měl pokusit o skartování papíru, který jsem za těch sto let stačil popsat. Proto si také nedělám iluze, že tato práce od senilní lidské trosky najde nějakého čtenáře. Světu, který žije svým životem je to jedno. A mně též.

Děd přesličný a děd mečný
Vyprávění o tom, co se honí v mozkových závitech starce nad hrobem, jsem začal zaznamenávat poté, co mě mtrvice poklepem na lebku upozornila, že už mám ten nejvyšší čas. Příbuzní mě sice zrazují, abych nic nepsal, že si tím jen život ukrátím. Ale jako by teď již na tom něco záleželo.
* * *
Jako každé normálně narozené děcko, dostal jsem do vínku dva dědy. Po rodu Vojtěcha Emingera a po přeslici Františka Mansfeldojc. Děd mečný byl sedlák z bohatého gruntu. Pochválovské veřejné mínění mu však nebylo příliš nakloněno, protože se vědělo, že si z vojny přivezl nechvalného koníčka - zálibu v sukních. Ještě dnes, dávno po smrti, je ve svém působišti znám více pod pseudonymem bílej žinich.
Děd přesličný, u kterého jsem bydlel, měl krám se střižným a smíšeným zbožím, na kterém si velmi zakládal, ačkoliv obchod byl po uši zadlužený, protože děd Mansfeld se značně finančně vyčerpal "vymaturováním" dvou synů na c.k. reálce v Rakovníku a pocvičením jediné dcery na německé klášterní škole v Litoměřicích.
Oba rodoví stařešinové byli v různých politických táborech. Děd František byl mladočech, děd Vojtěch staročech a vytýkal přesličnému dědovi Mansfeldovi, že ti jeho svobodomilní mladočeši přilezli do říšské rady jako "škrkavky do řiti", nic se neohlížejíc na to, že císař pán porušil slib a nedal se korunovat českým králem jako ještě jeho předchůdce Ferdinand, toho přízví Dobrotivý. A tak když se staročeská strana rozpustila nebo zašla jinak pro nepřístupně vysokou výši věku, dal se děd Vojtěch k agrárníkům, ačkoliv se svými dvěma strychy chmelnice u vejmiňku vlastně žádné pořádné agrum ani neměl.
* * *
Děd Mansfeld byl na vojně četařem u hudby a dotáhl to až na kaprála. Ale za ta všechna léta, co jsem strávil v jeho společnosti, jsem u něho neviděl žádnou notu, z jeho hrdla nikdy nevyšel zpěvný tón, nebylo nijakého pokusu o písničku nebo alespoň rozpravy o hudbě. Když jsem si dovolil něco zanotovat sám, nikdy mě neopravil, že bych vzal některý tón falešně.
Jediný, na koho si děd Mansfeld potrpěl, byl jeho starší syn Jaromír, poštovní úředník v zámku Schönbrunnu ve Vídni, který se stal na své stradivárky úplným akrobatem. Myslím, že byl na své houslové umění hrdý možná i více, než na svou služební pozici, přestože to dotáhl až na osobního poštmistra jeho Veličenstva, vulgo Franty Procházky.
* * *
Jak rád bych se i já naučil hrát na housle. Avšak tato radost mi byla odepřena zásluhou mého staršího bratříčka Pepy, který pohrdal houslemi i hodinami na ně. Aby se zbavil obého, vyvolal jednou při návratu z houslové lekce se svými spoluhouslisty pouliční bitku. Při ní se bezohledně používalo za nástroj útoku i sebeobrany houslí. Tento prostředek se však ukázal býti pro takový účel příliš křehký. Proto většina houslí vzala toho dne za své a tím i houslouvé hodiny v Pochválově.

Lví budíček
Zatímco vojenskoerární hudební děd Mansfeld se mračil nad každou národní i prostonárodní písní, jeho antagonista děd Vojtěch si zanotoval rád cokoliv. Sice nedovedl hrát na žádný nástroj, ale veselé pouťové písničky nebo ty masopustní s nějakou narážkou na místní putifarky ho dojímaly. Jako příklad uvedu aspoň dvě: "Ach, synku, synku/ nemakej mi na pasinku /když mi na ni šáhneš/ dám ti facku, až upadneš." A druhá: "Ztratila jsem kajdu/ kdepak já ji najdu/ v tom Brůdkovym lese/ hajný už ji nese."
Pokud se mého písničkového repertoáru týče, byl právě tak jednoduchý a skromný, jako dědy Vojtěcha. Obsahoval do tří let dvě písničky, kterými mě matka připravovala ke spánku. Ta první byla: "Na tom Pražskym mostě/ rozmarynka roste/ žádnej ji tam nezalévá/ ona přeci roste./ Až já tudy půjdu/ zalévt ji budu/ ona se mi zazelená/ já se ženit budu."
Když mě pak vzala matka s babičkou do Prahy, nedal jsem pokoj, dokud mi neukázaly ten pražský most, co na něm roste zelená rozmarýnka, nezbytná k ženění. Povláčely mě asi po třech mostech a ani na tom nejstarším, kamenném, jsme ji nenalezli. A tak jsem se vzdal dalšího pátrání, neboť bylo již jisto, že s tou rozmarýnkou je to jen obvyklý pražský blaf neboli čvaňh. To se mnou poněkud otřáslo, protože jsem byl přesvědčen, že mezi málo pojmy, se kterými se nežertuje nebo aspoň žertovat nemá, jsou ženich a nevěsta a tedy i ženitba a rozmarýnka. Mrzutě jsem prohlásil, že již mám těch mostů plné zuby, z čehož se mé průvodkyně upřímně zaradovaly. Ušetřily takto za další mostné, což činilo několik krejcarů státní měny při průchodu těmi nejnovějšími.
O druhé písničce bych však nemohl říci, že byla marná. Zpíval mi ji ještě tatínek s hlavou pokrytou nějakou vydělanou kožešinou, o které snad věřil, že je to pozůstatek lví hřívy. Strkal hlavu do kočárku a při tom řval a recitoval tzv. lví budíček tohoto změní: "Zdvihni se, zdvihni, starý český lve/ andělé troubí: "Vzhůru do boje!"/ Hrr na Němce, hrr na vraha,/ vede nás Praha-ha-ha." A věřte tomu nebo ne, tahle píseň mi před několika lety zachránila, coby starci již devadesátiletému, holý život.
K narozeninám jsem dostal od příbuzenstva fláděru něčeho řízného k posílení nervů a povzbuzení pošmourné nálady. Nevím, byla-li to vodka nebo koňak a jaké značky, ale pálilo to jako čert. Seděl jsem právě v křesle, zvaném ušák. Když jsem do sebe obrátil jednu stopku, hned jsem v tom ušáku zvadnul a usnul, aniž bych stačil pronést přípitek "na zdraví", což se při takových příležitostech patří.
Byla to mrtvička. Přes četné oživovací pokusy a umělou výživu jsem se probudil až k polednímu druhý den ve špitále. Zdálo se, že nemocnice mě již vzdala, protože prognózy na dotazy rodinných příslušníků byly čím dál tím pochmurnější. Nicméně v hodině dvanácté se vše obrátilo k lepšímu. V mém mozku vyfárala dávno zašlá vzpomínka na českého lva, jak natřásá hlavou a mračí se do kočárku na malého kloučka, kterému se nechce otevřít oči. Skončilo to mohutným kýchnutím, vlastně zařváním lva a skokem pacienta přes ohrádku nemocniční postele.
Ať měli kartáři, kteří v druhém koutě pokoje holdovali ferblu jakékoliv karty v ruce, ty jsi, chlapče, vyhrál dalších pár let života. Ať žije český lev v prvním nebo devadesátém roce věku. Živió!

Husita Pepíček
Obé je dávno pryč. Zpěvník i ten kočárek. V době studií nebo vojny, prostě za mé nepřítomnosti v domovské obci, matka sokolský zpěvníček někomu půjčila - jak vidět, na věčnou oplátku. A kočárek, jako ty housle, zničil můj nezbedný bráška Pepíček.
Kočárek spal svůj zasloužený sen kdesi v koutě kolničky na dříví, aby se co památka na dešti nezkazil. Jednou jej tam Pepíček objevil, právě když organizoval obranu jediného vrchu v obci, který měl v klukovských bojích strategickou cenu mezi nesčíslnými vrchovinami a chlumy okolními. Užil stejnou taktiku proti sedláckým pohůnkům a pasákům jako svého času tatíček Žižka v bitvě u Malešova, když proti straně mírnějších Pražanů pustil s vrchu řádku svých válečných vozů, plně naložených kamením. Rozrazil tak jejich řady a v nastálém zmatku bitvu získal.
Něco podobného se stalo LP 1899 v Pochválově. Sice v menším měřítku, ale účinek byl neméně strašný. Tu stačil k poražení nepřítele dětský proutěný kočárek, spuštěný s nákladem bouračkových cihel z táhlého, ale zákeřného vrchu Suché Kobyly. Námezdné vojsko kulaků a jiných zrádců nečekalo ani na dopad této zbraně do svých řad a vzalo nohy na ramena.
Vítězného vojevůdce Pepíčka to stálo nejen pořádný výprask doma, ale ohrozilo to dokonce i jeho študium na střední škole, protože na lounskou reálku přišlo udání k přijímací komisi. Zachránilo ho tehdy jen mistrné vylíčení bitvy Jana Žižky s Pražany LP 1424 u Malešova, kde na obě oči slepý vůdce Táboritů použil téže taktiky, jak téměř pět set let po tom Pepíček Emingerů k dosažení vítězství u Suché Kobyly.
* * *
Ostatně stejně jako housle a kočárek dopadlo i maminčino svatební piáno. Mansfeldojc byt i krám byly v suterénu pod úrovní později postavené okresní silnice. V pokojích se drželo po celý rok vlhko. Nábytek v tom ovzduší vytrvale plesnivěl, včetně piána. Po čase, protože se už do bytu nevešlo, přestěhoval se tento božský hudební nástroj, nijak nezajištěný, do kolny na dříví, takže se v něm uhnízdili vrabci. Nakonec můj bratříček Pepa zjistil, že se z jeho kostěných klapek dají krásně vyrábět vodítka střel do kuší Žižkova typu, a dílo zkázy dokonal.

Psavec Jaroušek
Na rozdíl od bratra Pepíčka, já jsem byl dítko poslušné a tiché. Pamatuji se, jak jsem jen jedinkrát dostal metlou, protože jsem se pokoušel rozbít klackem okenní tabulku dílny našeho souseda ševce Jánského jenom proto, abych si ho mohl lépe prohlédnout zblízka, až vyletí ve své modré pracovní zástěře od verpánku a stane přede mnou, hrozivě láteře. Když se mi konečně podařilo po mnoha marných pokusech tento podlý čin přece jen uskutečnit, uznala máti za vhodné začít s pořádnou a systematickou výchovou. Zapřáhla mě do slabikáře. Tím se stalo, že jsem uměl již v pěti letech obstojně číst a o něco později i psát.
Matka, rozradostněna mými intelektuálními úspěchy, koupila mi při příležitosti návštěvy v okresním městě Lounech číslo tehdejšího dětského časopisu, totiž Vilímkova "Malého čtenáře". Byl to tenkrát, pokud jsem mohl posoudit, jediný vskutku mládežnický orgán český a možná i světový. Vycházely v něm na pokračování verneovky a různé technickopozemské pohádky, protože roboti a příšery mimozemských galaxií nebyly ještě vynalezeny.
Dnes by ten zajímavý časopis musel slavit století své výchovné činnosti, kdyby nebyl zašel někde za plotem, aniž kdo zná povědět, proč a kde se tak stalo... V každém případě na mě udělal ohromný dojem. Díky němu jsem se už v předškolním věku rozhodl dát dohromady svůj první román. Nakonec mě ale bratr od toho odradil, posmívaje se mi do psavců. Až později, nahlédnutím do jeho výročních vysvědčení, jsem zjistil, že nikdy neměl kvalifikaci k tomu, aby mě v češtině mentoroval. Prolézal z ní vždycky jen s odřenými zády. Na rozdíl ode mě, který jsem v pochválovské jednotřídce vyučoval, protože náš antikantor byl ožrala a flink. Každý den ráno si při výuce abecedy seřadil žáky jako na vojenském execíráku kaprál svá "ucha" a pak mě pověřil, abych jim vtloukal do kotrby písmenko po písmenku. Nebo nám dával opisovat z čítanky, aby mohl za katedrou pohodlně proklímat den u půllitru piva. A já coby jedničkář školy, kterou rok co rok opouštělo dvacet procent analfabetů, jsem byl obdařen zvláštní výsadou mu pro to pivo chodit.

Pomsta pologramotných spolužáků
Když vezmeme v úvahu fyziologický zákon, že stupeň osvěty vesnické mládeže klesá s kvadrátem vzdálenosti od okresního města, vynesla mi má vnucná "pomocná vědecká činnost" jen smrtelnou nenávist spolužáků. Ta naplno propukla v jejich zralém věku kolem roku 1950, když vyhnali vzdělance z obecní rady, sami zasedli do funkcí v pochválovském výboru, a aby se mi pomstili, zrušili emingrovsko-mansfeldovskou rodinnou hrobku, přestože byla zaplacená na mnoho let dopředu.
Když jsme se s bratrem Josefem ohradili, sekretářka MNV nám odepsala, že se stížnost zamítá, neboť zástupci pochválovského lidu si nedají předpisovat od kdekoho, kam smějí pohřbívat a kam nikoliv. A že ani vrácení předplatného nepřichází v úvahu, protože zakupování pohřebních míst bylo radou MNV zrušeno. Prý můžeme disponovat jen naším mramorovým pomníkem se jmény nebožtíků, který leží za hřbitovní zdí.
Protože jsme počítali, že se jednou vedle svých blízkých také položíme a budume s nimi věčně snít až do skonání světa, odvolali jsme se k ONV v Rakovníku, který nařídil výborům v Pochválově hrobku obnovit na jiném, rovnocenném místě. Ono "rovnocenné místo" se našlo v koutě pro sebevrahy v neposvěcené půdě, kam se od roku 1918 nepohřbívalo. Náhrobní kámen se jmény nebožtíků znovu zasadili, avšak nikdy se nám nedostalo záruky, že pod ním opravdu leží kosti našich drahých. Můj bratr, který pomníku od té doby říkal "hrob neznámého Emingera", se tam přesto dal pohřbít. Já si to však rozmýšlím. Držím se totiž zásady: "Do hospody, odkud tě už jednou vyhodili oknem, podruhé nelez ani dveřmi." - Maucta!

Hyoscyamus niger
Přestože jsem byl v pochválovské jednotřídce premiantem, na reálce v Lounech mě handicapoval právě můj venkovský původ, ne-li zcela diskvalifikoval. Trpěl jsem jakýmsi špatně potlačeným komplexem méněcennosti vesnického balvana a hledal každou příležitost, jak excelovat.
Jednou profesor přírodopisu Rybka, který se vyžíval v různých druzích jarních a letních hlaváčků, shledal v pokročilém podzimu na přelomu století, že nemůže přednést ani zkoušet tak důležitou rostlinu, jakou je blín černý (Hyoscyamus niger), protože ji nikde v přírodě nenašel a v botanické zahradě vyhynula. Ale kdyby prý některý žák věděl, kde roste, a přinesl ji, mohl by získat velikou zásluhu před lidmi i Hospodinem.
Vzpomněl jsem si, že kolem blínu chodím každou neděli na cestách z Loun domů. Dařilo se mu na jednom kompostu u Brloha. Jenže příští neděle byla náboženská a studenti se museli podrobit zpovědi před svatým přijímáním. A tak mě napadlo ulít se od zpovědi - pro jednou se přece svět nezboří a svatá církev tu bude na věky věkův. Když jsme kráčeli ze školy ke chrámu svatého Mikuláše, využil jsem mumraje u pošty na Valích a schoval se do klubka shromážděných listonošů. Jakmile spolužáci přešli, vydal jsem se poklusem na svou první "služební cestu" k slavnému kompostu u Brloha.
Bohužel, katecheta si mého úprku všiml. Týden vyčkával, zda se opovážím přijmout hostii bez zpovědi, tedy obtížen nerozhřešenými hříchy. Pak mě udal na školní profesorské konferenci, že jsem se dospustil smrtelného hříchu, vedoucímu k věčnému zatracení, a navrhl mé vyloučení z ústavu i ze všech ústavů Rakousko-uherské monarchie.
Naštěstí se mě živočichopisec Rybka zastal. Uvedl, že se stejného hříchu vlastně dopustil i kolega katecheta. Přestože dobře věděl, že žák Eminger jde ke svatému přijímáni bez zpovědi, nepokusil se duši své ovečky zachránit, ač mohl a přímo měl. Tím jsem vyvázl jen s karcerem za narušení kázeňského řádu.

Einstein a Trilobit
Synky z městských rodin, kteří studovali snadno a lehce, zatímco já jsem se udržoval nad vodou jen bohapustým dřením, jsem obdivoval a zároveň nesnášel. Mezi nimi snad nejvíc Járu Kunsta. Připadal mi vždycky na svůj věk až příliš sebevědomý. Na své méně nadané vrstevníky shlížel s útrpností jemu vlastní, blýskaje při tom ironicky brýlemi. Kantoři ho zdravili div ne první, bijíce klobouky o zem, neboť se všeobecně věřilo, že tento zázračný počtář, až svlékne jinošský šat a oblékne tógu vědce, proslaví město.
Jára odebíral publikace Jednoty českých matematiků a fyziků, a tak mu samozřejmě neušlo, že na veřejnost vstoupil jakýsi Albert Einstein se svou teorií relativnosti.
Lidé, jejichž mozek se podobá skladišti staré veteše, se cítili jeho učením nesmírně popuzeni. Mezi ně patřil i náš c.k. profesor fyziky. Pro houževnatou koženost, s jakou ulpíval na zastaralých formách vyučovacích, přezdívali jsme mu profesor Trilobit. Přežíval ve škole ještě z éry Bachova absolutismu a rozpad staré monarchie, zdálo se, nikdy nevzal na vědomí. Předmět jeho výučby byl zatížen vědeckými názory dávno překonanými a jeho metodika nebyla nic než zastrašování černým notesem, do něhož maloval krasopisné kule všem, kdo nechtěli nebo nemohli odříkat celé odstavce jeho přednášek zpaměti.
Aniž by si dal práci se s Einsteinovým učením seznámit, prohlásil teorii relativity za útok proti zdravému rozumu a jejího autora za blázna, který by měl být zneškodněn. To vykládal v každé třídě na konci školního roku do té doby, než narazil na matematického fenoména kvartána Václava Hlavatého. Bylo nad slunce jasné, že Trilobitovo hodnocení Einsteina nemůže bez odmluvy spolknout. Aby Vašek správnost svého stanoviska dokázal, hned se hrnul k tabuli. C.k. profesor nestačil nic namítnout, protože troufalost mimořádně nadaného žáka mu vzala dech a začal se dusit.
Hlavatého křída lítala po tabuli a zaplňovala ji v rychlém sledu hyeroglify matematických formulí časoprostorového čtyřrozměrna. Pod studentovou taktovkou tančily záhadné poučky Bolyaiovy algebry s nevyzpytatelnými obraty tenzorového počtu bouřlivý kankán. Vše bylo jasné jako ta křída na černé tabuli, ale patrně pouze Hlavatému. Na mozkové buňky posluchačstva, včetně starého profesora, zanechaly Vaškovy taneční evoluty jen zdrcující dojem.
Když začaly padat Christoffelovy koeficienty n-rozměrného zakřivení, pedagog zvedl výstražně prst jako vždycky, chtěl-li podtrhnout důležitou poučku, a řekl: "Fyzika je budoucnost lidstva, snad i záchrana před jeho skomíráním na naší planetě. Žáci, dejte si to od Hlavatého vysvětlit. Já už nestačím." Na to se odpotácel ze třídy a již jsme ho nikdy nespatřili. Téhož dne požádal o přeložení do výslužby a odchod na zdravotní dovolenou.

Předmanželská výchova
V ohledu sexuálním jsem měl pod vlivem nevhodné vesnické výchovy charakter značně pokřivený. "Varuj se, chlapče, psího předku, koňského zadku a ženského prostředku, chceš-li být dlouho živ a dobře se mít na zemi," říkával děd Eminger a od nejútlejšího mládí mi vtloukal do hlavy poučky, že láska je hřích, rozumný muž se ženě na hony vyhne, protože na bytostech tak vrtošivých nelze stavět existenci. A že polibek je ohrožení partnera nesčíslnými bacily, které v ústech vegetují, nehledě na to, že každá vzdělaná dívky by se vysmála zpátečníkovi, jenž by se osmělil takto ohrožovat její zdraví. Jenže já jsem se na začátku sexty - navzdory všem mravokárcům a perné předmanželské výchově - zamiloval.
Když jsem později hloubal o těchto věcech, divil jsem se, proč mé spolužačky v obecné jednotřídce ve mně nikdy nevyvolávaly byť jen stopy podobných zmatků. Ani později, když jsem je o prázdninách potkával již coby ztepilé copaté děvy, dojímaly mě jejich zvědavé pohledy právě tak málo, jako kdysi holčičí hry s drápky a věčné chichotání bez zjevné příčiny. Myslel jsem, že se mi posmívají, a díky svému škarohlídství jsem nechápal, že právě to byl jejich přístup k sexuálně-společenskému styku. Jejich vyznání jsem neopětoval, ani když mi skloněné nad pisátkem, v potu tváře a s polovypláznutými jazýčky smolily psaníčka plná prostých citů a gramatických chyb.
Jak by se mohly mé kolegyně-husopasky v neforemných umolousaných suknicích a šátcích, uvázaných po způsobu starých žen pod bradou na uzel, měřit s městskými slečnami s vrozeným talentem pro ozdobnictví všeho druhu, hrajícími si s blýskavými slovíčky lásky jako s tenisovými míčky nad mantinelem!

Béďa, Méda a Sláva
Okres, ze kterého se rekrutovalo žactvo naší školy, byl dost konzervativní. Dlouho nevyužíval výhody koedukce, jaké mu stát pro děvy poskytoval. Onoho osudného roku 1908 se však v naší třídě objevily hned tři krásky. Jejich přítomnost mě zcela vyvedla z rovnováhy. Vesnický návod ke styku s druhým pohlavím byl pro situaci, ve které jsem se náhle ocitl, výstrojí asi tak málo vhodnou jako dřevce Dona Quichota v atomové válce. Nějaké temné podvědomé síly, jejichž existenci jsem si dosud neuvědomoval, začaly vzdouvat mé nitro. Na venek se to projevovalo sněním ve vyučovacích hodinách, zatímco vnoci mě luzné výjevy náhle probouzely ze spánku.
Béďa Hloušková byla nejmenší z třídních Nymf. Její široké boky kynuly příslibem solidního obětí. Plisovaná sukénka poletovala povětrně ve výši kolenou a muskulatura lýtek pod tenkou punčoškou ohnivě hrála celou symfonii vábení.
Méda Béhová měla postavu o poznání užší a vyšší. Kdyby však její jemný obličej vroubila záplava plavých nebo do zlatova zářících vlasů, má nervová soustava by byla v dokonalé rovnováze a já zůstal pánem svých smyslů, neboť blondýnky nebyly můj typ. Její vlasy však sršely rezavou červení, což mě rozrušovalo k nesnesení.
Sláva Opltová, na které se nakonec ustálil můj vkus, byla na první pohled nejméně pohledná. Měla štíhlou až hubenou postavu, nohy skoro bez lýtek, boky úzké, v obličeji nosík s nadměrně rozšířenými chřípěmi a vystupující lícní kosti. Činila dojem smrtky, ale měla neobyčejně veliké oči, ve kterých jsem od prvního setkání utonul a od toho okamžiku byl ztracen.
Zatímco Méďa ani Béda neměly tušení o citech, které k nim háraly v mém nitru, neb jsem chodil kolem nich výhradně se svěšenou hlavou, Slávě se mi nepodařilo zatajit nic. Všiml jsem si, že mě od prvního okamžiku bere na vědomí. Potkávali jsme se jako neúmyslně uprostřed ústavního schodiště. Nikdy jsem nemohl odtrhnout zrak od jejích očí, které neuhýbaly. Pokaždé jsme se na vteřinu, dvě instinktivně zastavili, již, již jsme si chtěli něco říci, ale v příštím okamžiku jsem ztratil hlavu a nic mě nenapadlo. Zmatek mě pak automaticky vynesl po schodech nahoru, zatímco ona se plavně snášela dolů. Sladké a pokořující zároveň.
Nakonec si Sláva vzala spolužáka Oudrického. Ale manželského štěstí se s ní nedočkal. Padl na Piavě a tahle putovní žena se ještě asi třikrát provdala. Své hluboké modré oči však na mě valila i po padesáti letech na všeobecných jubilejních sjezdech všech ročníků lounské reálky.

Školní veteráni
Na minulém třídním srazu tři čtvrtě století po maturitě jsme se sešli už jenom já a Jára Kunst. Předpředposlední Mohykán maturitního ročníku 1911 Váša Korb těsně před setkáním zahynul v nějaké díře v Zahradním Městě. Seděl jsem v primě v první lavici u dveří právě s ním. Za námi měl místo baron Roman Oudrický z Udrče. Vždycky o přestávkách zpíval: "Zemřela jeptiška v kokrheli, bimbambimbam gloria..." Nebo: "Před reálkou lejno leží, všichni kantoři tam běží, fyzik Řahoun točí klikou, zkouší lejno elektrikou." A Vašek k tomu hrál na housle.
Jednou na Svatého Václava jsme oslavovali jeho jmeniny tím, že jsme vysadili ve třídě křídlo dveří a pak jsme mu na něm dávali hobla. V nejlepší zábavě jsme zapomněli, že školník Sinkule již mohutným úředním zvoncem odzvonil přestávku a nastal začátek vyučovací hodiny, kterou měl přímo pan ředitel ústavu Alois Zdráhal. Kráčel v družném hovoru po chodbě s češtinářem Poláčkem, když je do uší udeřil nepříčetný studentský řev. Pohlédli do třídy a zůstali paf. U stropu lítal v rytmu žák Václav Korb, odrážen od vysazených třídních dveří nahoru a dolů. Poděšený ředitel ukázal prstem na oslavence a vykřikl: "Ta potvora!", zatímco profesor Poláček utíkal pro školníka, aby uvedl dveře do původního stavu.
Zrovna Poláčka jsme tuhle potkali v Praze na třídním srazu. Jeho doménou vždycky byli tihle moderní básníci - Machar a tak. Nobilis mu říkal: "Pane profesore, pojďte s námi." A on: "Děti, děti, nemůžu, snad za rok..." A nepřišel. Jak je to dlouho? Tak dvacet... nebo čtyřicet let? Ostatně Nobilis už víckrát nepřišel taky.
* * *
Protože většina mých spolužáků vesměs dávno padla ve válce za předem ztracou věc císaře pána, stal jsem se stařešinou lounské školy já. Při slavnostním pochodu městem se mě posledně organizátoři všeobecného jubilejního sjezdu všech ročníků tohoto ústavu mermomocí snažili nacpat do koňského spřežení v čele majáles. Já jsem však chtěl jít v průvodu před kočárem pěšky. Dneska už bych se odvozu asi tolik nebránil, protože za uplynulých pět let jsem zase o něco zpuchřel a mohl bych se jim do těch kobyl zamotat.
Jenže, bohužel, letošní jubilejní sjezd lounské reálky jsem pro všeobecnou vetchost organismu prošvihl. Rodina mě do Loun s naraženou pánví nepustila. Vzdala to i má vnučka Dáda a to je nezmar, který mě zatím vždycky povláčel přes četné protesty příbuzenstva všude, kam jsem chtěl. Leč stejně už bych byl na srazu sám. Doma se mi sice snažili zatajit, že Jára Kunst na jaře umřel, ale našel jsem ve smetí jeho parte. Tak vida, přežil jsem ho, přestože byl o dva roky mladší než já.

Smrt, moje dobrá známá
Ačkoliv se říká, že umíráme sešlostí věkem, já si myslím, že člověk je pouze tak dlouho živ, jak dlouho si živ být přeje. Každý by mohl žít do sta, kdyby jeho rozum, paměť a celý duševní fond byly dosti pružné, aby dovedly tělo přizpůsobit změněným podmínkám nové doby. A tak člověk umírá vlastně na neschopnost přizpůsobit se, protože stesk po zašlých časech a pocit méněcennosti, který v každém pro nezdar pokusů sžít se s novým jednou vznikne, hlodají v nitru tak dlouho, až podlomí i zdraví tělesné.
* * *
Já se zatím cítím celkem dobře. Smrti se nebojím. Je to taková docela pohledná ženská. Jen vysedlé lícní kosti dávají na první pohled poznat, s kým máte tu čest. Seznámili jsme se spolu na ruské frontě za první světové války. Tehdy mi smrt poťukala na rameno a zeptala se, jestli se jí nebojím. Zdálo se, že jde do tuhého. Proto jsem s ní začal žertovat a smlouvat. Za pár vtípků a veršíků si mě oblíbila a od té doby mi prominula cokoliv. I smrt. To víte, ženská.

Autor: Dana Emingerová | čtvrtek 15.7.2021 15:20 | karma článku: 17.44 | přečteno: 362x

Další články blogera

Dana Emingerová

Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký

Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?

16.7.2021 v 9:19 | Karma článku: 27.16 | Přečteno: 1003 | Diskuse

Dana Emingerová

Vodáci na Zlaté řece

Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.

24.6.2021 v 8:33 | Karma článku: 15.44 | Přečteno: 315 | Diskuse

Dana Emingerová

Každá generace si prožívá vlastní bibli

Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.

5.4.2021 v 15:37 | Karma článku: 17.64 | Přečteno: 677 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladimíra Bošková

Soudci uhnuli mocným

Nejvyšší správní soud se nedávno zastal muže, který i po roce může prokázat protilátky po uzdravení z covid-19. Nyní se soudci patrně obměnili a rozhodli opačně.

20.10.2021 v 12:02 | Karma článku: 15.89 | Přečteno: 232 | Diskuse

Zdeněk Majzlík

Přednáška o konopí s incidentem.

Před dvěma dny, 18. října 2021 v 17 hodin, jsem měl přednášku o konopí v Městské knihovně v Písku. Ale než se dostanu k samotnému průběhu a výsledku přednášky, musím zmínit jinou věc.

20.10.2021 v 11:28 | Karma článku: 15.51 | Přečteno: 268 | Diskuse

Petr Burian

Nízká proočkovanost

Za nízkou míru pročkovanosti nemohou ti nenaočkovaní. Mají přece stále možnost volby. Očkování není povinné.

20.10.2021 v 9:39 | Karma článku: 15.55 | Přečteno: 478 | Diskuse

Jiří John

Otevřený dopis ministru zdravotnictví a poslancům

Nevyhazují poslanci zbytečně miliardy? Neumírají zbytečně lidé? Nejsou lidé již třetí rok zbytečně omezováni? Proč brání politici levné léčbě? Nejsou politici vinni neposkytnutím pomoci, nebo dokonce genocidou?

19.10.2021 v 23:25 | Karma článku: 22.08 | Přečteno: 527 | Diskuse

Petr Horký

Děvčata sorry, jsem prasák, ale léčím se!

Jiří Hošek, zástupce šéfredaktora Seznam zprávy, novinář, spisovatel, reportér, komentátor, inteligent a prasák, úpěnlivě hledající pomoc a pochopení.

19.10.2021 v 20:00 | Karma článku: 34.08 | Přečteno: 3663 | Diskuse
VIP
Počet článků 198 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2301

Novinářka a spisovatelka je reportérkou časopisu National Geographic, píše také pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte své fejetony v ČRo. Vydala deset knih. Jako žákyně spisovatele vede vlastní kurzy tvůrčí Psaní podle Lustiga, učí v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psanipodlelustiga.cz.

 

 

Najdete na iDNES.cz