Středa 20. října 2021, svátek má Vendelín
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 20. října 2021 Vendelín

Každá generace si prožívá vlastní bibli

5. 04. 2021 15:37:40
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.

Pro fandy Arnošta Lustiga, ale i pro čtenáře, kteří mají rádi promluvy o tajích života, je to poklad.

Kniha je zdrojem neuvěřitelného bohatství myšlenek člověka, který se pohyboval na hraně života a smrti, a přesto – anebo právě proto – nikdy nezatrpkl. Naopak dokázal rozdávat radost a energii, jako by v každém okamžiku cítil vděčnost za to, že žije, má rodinu a děti, což mnoha jeho souputníkům z dětství už dopřáno nebylo... Zároveň jsou Vlny štěstí osobitým průvodcem historií druhé poloviny 20. století, v níž se formovaly Lustigovy názory politické. Od mladické naivity, s níž po krutých zkušenostech v koncentračních táborech podlehl poválečným slibům o nové spravedlivé společnosti, přes prozření po sovětské okupaci v srpnu 1968, kdy emigroval s celou rodinou na Západ, až po nadšení z návratu domů po listopadové revoluci 1989.

Evě Lustigové, která v archivu Českého rozhlasu našla i dávno zapomenuté rozhovory z počátku 50. let, se podařil skvělý počin. S odvahou, věrna odkazu svého otce, předkládá čtenářům syrové autentické nahrávky za téměř šedesát let a umožňuje nahlédnout do kulis doby bez zavádějících interpretací. Bez cenzury.

Jen málokdo měl odvahu jít s kůží na trh a hlásit se ke svým přešlapům tak, jako to dokázal Arnošt Lustig. Na otázku, zda svých chyb lituje, odpovídá v roce 2002 redaktorce Yvonne Přenosilové: „To je, jak kdybys litovala, že jsi byla mladá a zakopávala, když tě maminka učila chodit, nebo že ses počůrávala, a už se nepočůráváš.“

Vlny štěstí jsou neobyčejné v tom, že čím hloub se do jejich stránek noříte, tím větší poklady objevujete. Přečtete úvod, vzpomínky kamarádů, prohlédnete si fotografie z rodinného archivu... a pak najdete kapitolu Hrajeme závodům za dobrou práci, Arnoštovo budovatelské vysílání z listopadu 1953 o tom, jak se v redakci točí válec dálnopisu a rodí zprávy ze všech konců republiky o splnění Gottwaldovy pětiletky. A další Arnoštova rozhlasová reportáž je ze srpna 1961 o potápěčích, kteří lovili z Vltavy bronzové sochy z Čechova mostu. Češi je tam shodili, protože je nacisté chtěli odvézt do Německa: „Když se velitel přišel přesvědčit, jak se jeho rozkaz plní, dozvěděl se od dělníků, že jim po uvolnění víc než polovina těžkých soch spadla do řeky. Velitel křičel: „Jste národ Švejků! Schweine!“ Byla to mokrá, ale zatroleně dobrá úschovna,“ hlásil Arnošt Lustig.

A tak začnete stránkami listovat, zkoumat, co všechno na nich je, a noříte se jejich hlubin, abyste nakonec zjistili, že je mnohem lepší tu knihu nejdřív poslouchat a pak teprve číst. Nerozumíte? No, jsou to přece rozhlasové Vlny štěstí. A Eva Lustigová do nich vložila odkaz, který vás přenese k audionahrávkám do archivu Českého rozhlasu.

Je pravda, že hned u prvního poslechu nevěřícně kroutíte hlavou... Vůbec nepoznáváte Arnoštův mladý hlas, jehož zabarvení je v roce 1952 úplně jiné, než o padesát let později. „Když slyším jeden z raných záznamů, myslím si, že to bude omyl. Ale pak poznávám Arnoštovo psyché,“ píše v úvodu o genezi knihy i Eva Lustigová.

S přibývajícím věkem Arnošt zraje. Z autentických rozhovorů dýchá moudrost i pokora. A vy si z promluv letících na vlnách a mizejících v éteru najednou toužíte uchovat a zapamatovat mnohé pasáže navždy. Proto pak s lačností listujete v knize a hledáte vybrané citáty, znovu si užíváte každý detail z rozhovorů zachycených na papíře a objevujete další významy vyslechnutých slov.

„Každá generace si prožívá svou vlastní bibli,“ říká Arnošt Lustig po návštěvě představení Kafkova Procesu v podání brněnského HaDivadla v roce 1992. „Všechno, čím člověk žije, se opakuje. Jestliže minulá generace byla svobodná, tak to není záruka, že bude svobodná ta příští. A jestliže minulá generace byla nesvobodná, že ta příští bude nesvobodná. Každá generace, každý jednotlivec si musí každý den a každou vteřinou všechno znovu a znovu vybojovat, zasloužit, udržet. To, že člověk je obviněn, aniž by věděl, co udělal, kdo ho žaluje, aniž by věděl, kdo ho odsoudí, aniž by věděl, jak se má bránit... to se opakuje v každé generaci.“

Tuto knihu by měli číst lidé, kteří se chtějí něco dozvědět o historii. Ne proto, aby se šprtali letopočty, ale aby pochopili třeba to, jak snadno se věci zvrtnou.

„Celý život se učíme, že člověk je nádherná bytost, která dosáhne ke hvězdám, že má duši a má být dobrý, dívat se na druhé, jako na sebe. A najednou zjistíte, že život je vlastně džungle, kde když máte štěstí, že jste zdravý a silný, přežijete. A kdo je slabý, odpadne. A že nemáte čas to registrovat, protože by vás to zničilo... Civilizace vám říká: Neboj se, ty se nemusíš bránit jako v džungli, protože tady jsou zákony, které nedovolí, aby s tebou někdo zacházel jako se zvířetem. Ale není to pravda. Ta džungle je strašně blízko pod povrchem civilizace a slupka civilizace rychle zmizí,“ varuje v Hovorech bez taláru v lednu 1995 spisovatel a univerzitní profesor literatury, který prošel vyhlazovacím táborem Osvětim. „Když moji žáci nevěří, co se dělo v lágrech, říkám jim: Kdybych vás v téhle třídě zavřel na tři neděle a nepustil vás na záchod, nedával vám jíst, nesměli byste se mýt, co myslíte, že by se z vás stalo?! Někteří z vás by zešíleli, někteří by prostě odumřeli, otupěli, z jiných by se stali kanibalové a byli byste zvířata. Polidštit člověka trvá desítky let. Ale odlidštit ho je velice krátký proces.“

Díky Vlnám štěstí mohou lidé, kteří nikdy neprožili holocaust či komunismus, tehdejší dobu rychle a vcelku dobře pochopit. Třeba to, proč hodně intelektuálů vstupovalo po válce do komunistické strany: „V lágru patřili mezi nejodvážnější komunisti – pokud je nacisti hned nezabili, protože je nenáviděli,“ vysvětluje Arnošt Lustig v rozhovoru pro Svobodnou Evropu v roce 2002. „A co se s nimi stalo po válce? Ti, kteří přežili, se rozdělili na dvě větve: ta jedna se držela ideálu o nezištnosti a družnosti člověka a že je možno vytvořit beztřídní společnost, kde každý bude pracovat podle svých schopností a talentu, a druhá část se dala zkorumpovat mocí, zkurvili se a ty první zavřeli. Tak se spousta hodných komunistů, které jsem poznal, změnila v katy svých vlastních lidí...“

Velmi silný je příspěvek Nejhezčí schopnost mezi hvězdami, který vznikl těsně po sametové revoluci 23. prosince 1989, když se Arnošt Lustig poprvé po dvaceti letech v emigraci vrátil domů a zamýšlel se nad zrůdností komunismu: „Těžko se mi přiznává, že mezi nacismem a komunismem je tolik rovnítek. To je, jako kdybych si říkal: Tím, že jsi byl komunista, jsi vlastně byl trošku jako nacista. A já vím, že nacista nejsem, že je v tom nějaký rozdíl. Ale fakt je, že to dospělo k tomu, že si ty režimy začaly vnitřně podávat ruce, a to je strašný otřes pro lidi, kteří se k tomu komunismu hlásili, stejně jako to byl strašlivý otřes pro lidi, kteří se hlásili k Hitlerovi, protože si říkali: No, je to hulvát, ale udělal pořádek v Německu. Je to hrubián, ale dal najíst německým dělníkům, postavil silnice, vrátil Německu sebevědomí... Měli k němu velké výhrady, ale nakonec uznávali, že i když s ním nesouhlasí na sto procent, udělal pro Německo hodně dobrého. Ale na úkor těch druhých! Okrádal lidi, zabíjel je, okupoval celou Evropu, aby se Němci mohli mít dobře. A s tím se nemohl žádný slušný Němec smířit. Z toho pramenil strašlivý duševní rozpor. A podobně je to s lidmi, kteří se po válce hlásili ke komunismu, protože byli nezištní, chtěli spravedlivější svět...“

Mít Vlny štěstí v knihovně, to je opravdu skvělá věc. Objevíte v ní bohatství myšlenek člověka, který byl humanistickým filozofem stejně jako spisovatelem a učitelem. Jen díky takovým lidem možná můžeme snáz pochopit, mnohá nepochopitelná PROČ... a možná se i poučit.

A jakou má kniha Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět chybu? Arnoštova dcera Eva pro nás čtenáře – nejspíš nevědomky – připravila hlavolam. Když se pokoušíte dostat do rozhlasového archivu, na uvedených stránkách www.slzystesti.cz nic nenajdete. Proč? Autorka knihy se přepsala. Ale pokud víte, že Eva o svém otci natočila dokument Tvoje slza, můj déšť, snadno pochopíte, jak se do knihy překlep zatoulal, a dvě písmenka v adrese vyměníte: www.vlnystesti.cz.

(Do rozhlasového archivu ke zmiňovaným nahrávkám se však dostanou jen majitelé knihy, protože právě v ní najdou na konkrétní stránce heslo pro vstup.)

Autor: Dana Emingerová | pondělí 5.4.2021 15:37 | karma článku: 17.64 | přečteno: 677x

Další články blogera

Dana Emingerová

Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký

Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?

16.7.2021 v 9:19 | Karma článku: 27.16 | Přečteno: 1003 | Diskuse

Dana Emingerová

Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let

Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.

15.7.2021 v 15:20 | Karma článku: 17.44 | Přečteno: 362 | Diskuse

Dana Emingerová

Vodáci na Zlaté řece

Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.

24.6.2021 v 8:33 | Karma článku: 15.44 | Přečteno: 315 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Rádio od rána skloňuje slovo puč

Včera jsem rádio pro zajímavost vypnula hned po tom, co v jedné větě se objevovala osoba mě osobně velmi nesympatická a která svými kontroverzními činy zahlcuje či dokonce pohlcuje veřejný prostor podobně jako lavina. Dnes mne

20.10.2021 v 9:56 | Karma článku: 11.35 | Přečteno: 541 | Diskuse

Karel Sýkora

Blue Effect s Radimem Hladíkem — Čajovna

Modrý efekt & Radim Hladík je šesté studiové album české rockové skupiny Blue Effect, která jej vydala pod počeštěným názvem Modrý efekt. Deska byla vydána ve vydavatelství Supraphon v roce 1975.

20.10.2021 v 4:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 36 |

Karel Sýkora

Jak si dělat chytré poznámky — ekniha

Prázdný list papíru či textový dokument. Blikající kurzor. Blížící se deadline. Panika! Každý student, vědec, lektor – zkrátka kdokoliv, kdo píše nebo přednáší – už tuto hrůzu zažil...

19.10.2021 v 12:39 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 44 |

Helena Herynková

Vraždy z Coopers Chase

Vraždy z Midsomeru, ze sousedství i vřesovišť se mohou jít zahrabat. Nastupuje Coopers Chase a Čtvrteční klub amatérských detektivů.

18.10.2021 v 8:10 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 146 | Diskuse

Milan Prokš

Bolest neutopíš

Skutečné příběhy přitahují čtenáře nejvíc, snad proto, že je lepší se jim vyhnout a jen o nich číst, než je skutečně na vlastní kůži prožít. Zavřete knihu, vydechnete, ale to mrazení kdesi uvnitř zůstává po nějaký čas s vámi...

17.10.2021 v 18:59 | Karma článku: 4.89 | Přečteno: 253 | Diskuse
VIP
Počet článků 198 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2301

Novinářka a spisovatelka je reportérkou časopisu National Geographic, píše také pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte své fejetony v ČRo. Vydala deset knih. Jako žákyně spisovatele vede vlastní kurzy tvůrčí Psaní podle Lustiga, učí v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psanipodlelustiga.cz.

 

 

Najdete na iDNES.cz