Moje vůbec první vzpomínka na Vyšehrad patří zamřížované díře ústící z hlubin hradeb do zdi Vratislavovy ulice kousek nad naším domem. „Tam nikdy, ale nikdy nesmíš vlézt, protože by ses už nedostala zpátky,“ řekla mi tehdy maminka a ještě dodala: „Určitě se tam ještě schovávají Vyšehradští jezdci.“
Měla na mysli pouliční gang, který se po komunistickém puči vytvořil se z řad tzv. pásků, což bylo v 50. letech minulého století označení pro mládež obdivující Ameriku a rokenrol. Na počátku vyvolávali ve jménu svobody rvačky v pražských restauracích, ale pak se revolta zvrhla v loupeže a přepadení... V roce 1953 byli všichni Vyšehradští jezdci pozatýkáni v hostinci U Šrytrů, kde se pravidelně scházeli. A ta hospoda byla právě ve Vratislavově ulici, kam jsme se v 60. letech přistěhovali.
Kaple, za kterou se ukrývá vstup do kostela Stětí sv. Jana Křtitele ze 14. století (DE)
V dětství mě nikdy nenapadlo, že vlastně žiju v ulici prvního českého krále, který byl v roce 1085 jako první ozdoben královským diadémem. Vratislavovo jméno mi totiž splývalo s bájnými knížaty z českých pověstí, které jsou v názvech ulic sousedních: Krokova, Neklanova, Hostivítova, Vnislavova... Navíc moje spolužačka bydlela přímo v pevnosti – v Novém proboštství, jehož divoce zpustlá zahrada sousedila se hřbitovem. Odtud jsme vyrážely na výpravy po celém Vyšehradě a prošmejdily každý jeho kout.
Přístup do kostela Stětí sv. Jana Křtitele dnes na 14. století moc nevypadá... (DE)
Za císaře Karla IV. působil gotický Vyšehrad úchvatným a mohutným dojmem. Avšak v roce 1420 při velké bitvě na Pankráci, kdy husité rozdrtili vojska krále Zikmunda (mladší syn Karla IV.), rozvášněný dav drancoval a likvidoval vše, co mu stálo v cestě. Jako studentka pankráckého Gymnázia Na vítězné pláni jsem vůbec nevěděla, že má škola je pojmenovaná právě podle této osudné bitvy. Po ní téměř všechny vyšehradské stavby byly zničeny a celá akropole se stala pustinou s chátrajícími ruinami.
Vnější zdi vyšehradské citadely, v nichž je zasypaný kostel Stětí sv. Jana Křtitele ze 14. století (DE)
Po třicetileté válce dal císař Ferdinand III. (jeho otec po bitvě na Bílé hoře popravil 27 českých pánů) Vyšehrad přestavět na barokní citadelu, tvořící od roku 1654 součást opevnění Prahy.
„Co nezničila léta bratrovražedných bojů za husitských válek, to nenávratně zmizelo při budování – ze strategického pohledu naprosto zbytečné – vyšehradské pevnosti v 17. století,“ říká Jan Kotous, dlouholetý předseda Společnosti Vyšehrad. Vojáci všechny původní vyšehradské stavby zbořili a kromě kapitulního kostela sv. Petra a Pavla, starého děkanství a rotundy sv. Martina nezůstalo ze staré zástavby vůbec nic.
Probíhající rekonstrukce kostela Stětí sv. Jana Křtitele provádí unikátní technikou SAZUS. Jeho speciální trvanlivá prodyšná omítka je vhodná na vlhké historické objekty. (DE)
Dlouho se mělo za to, že vzal za své i kostel Stětí sv. Jana Křtitele ze 14. století. Jenže právě ten je pohřbený ve vysokých valech barokního bastionu. Ukrývá se za kaplí Panny Marie na hradbách, která stojí nad silnicí vedoucí od Cihelné brány na Pankrác.
„Lidé míjejí kapli Panny Marie na hradbách, pozvedají ruce, aby křížem čelo poznamenali, a nikdo netuší, že s kaplí uctívá i zpustlou svatyni utopenou ve vysokých hradebních valech,“ napsala v roce 1903 o této kuriozitě spisovatelka Popelka Biliánová (žila v domku výběrčího mýta mezi dnešní Leopoldovou a Táborskou bránou).
Právě letos byl kostel Stětí sv. Jana Křtitele krásně zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.
Cihelná brána z vnitřní strany pevnosti (DE)
Ve vyšehradských hradbách je zazděná též Jeruzalémská brána, jenž umožňovala přístup do citadely od Vltavy. Její stopy jsou dodnes patrné. Když jsme v dětství prolézali křovím tam, kde se skála zakusuje do hradební zdi, vrtalo nám hlavou, proč je nad poslední zatáčkou Vratislavovy ulice úplně odlišná skladba cihel, než mají celé vyšehradské šance. Právě sem totiž vedla velmi příkrá ulice, a tak pražský místodržící Karel Chotek vymyslel v roce 1840 na silnici esíčko, které protnulo šance zhruba o sto metrů východněji.
Chotkovo esíčko k Cihelné bráně a Vratislavova ulice (DE)
Z toho důvodu se v severních hradbách probourala nová empírová brána, nazývaná Cihelná. Zděný násep zaříznutý do přírodního terénu dává představu, kolik půdy a kamení se tehdy muselo odkopat. Na další pozůstatky Jeruzalémské brány jsem narazila i při prohlídce zpřístupněných vyšehradských kasemat. V chodbách je místo, kde se podlaha mírně zvedá, jak kopíruje vrchní okraj zrušeného vjezdu do pevnosti.
V hradbách je vidět oblouk zazděné Jeruzalémské brány (DE)
Cihelnou bránou jsem v dětství prošla snad tisíckrát, aniž bych odhalila její největší tajemství – léta zapovězený vstup do vyšehradských kasemat. Spletitý systém chodeb dlouhých přes kilometr se rodil v průběhu 17. a 18 století. Součástí je podzemní empírový sál Gorlice, kde je dnes k vidění šest originálních soch z Karlova mostu.
Třináct metrů vysoký a skoro osmdesát metrů dlouhý sál Gorlice sloužil původně armádě. Za první světové války u něj stával vojenský hospodářský statek, který posádka pojmenovala podle polského města, u nějž se v roce 1915 odehrála důležitá bitva.
Sál Gorlice s originály soch z Karlova mostu (DE)
Ani o tom jsem neměla nikdy potuchy, přestože vždycky zamčená obrovská vrata se schodištěm klesajícím do Gorlice ústila přímo na dětské hřiště s kolotočem a prolézačkami, kam jsem chodila už od školky.
Hřiště, odkud vede přímé schodiště do sálu Gorlice (DE)
„U dalšího dětského hřiště na tzv. velkých šancích otvíráme poprvé v historii i vstup do Podolských kasemat. Za 2. světové války bylo podzemí přestavěno na protiletecké kryty a za komunismu v 50. letech se tu zřejmě schovávali Vyšehradští jezdci,“ říká Petr Kučera, nový ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad. Od března letošního roku může veřejnost vidět, jak jejich doupě možná vypadalo...
Takže moje maminka, když mě tehdy těmi vyšehradskými jezdci z podzemí strašila, měla skoro pravdu... ale jen skoro.
To už je ale jiný příběh.
