Ve vyšehradských hradbách je zazděný kostel
Moje vůbec první vzpomínka na Vyšehrad patří zamřížované díře ústící z hlubin hradeb do zdi Vratislavovy ulice kousek nad naším domem. „Tam nikdy, ale nikdy nesmíš vlézt, protože by ses už nedostala zpátky,“ řekla mi tehdy maminka a ještě dodala: „Určitě se tam ještě schovávají Vyšehradští jezdci.“
Měla na mysli pouliční gang, který se po komunistickém puči vytvořil se z řad tzv. pásků, což bylo v 50. letech minulého století označení pro mládež obdivující Ameriku a rokenrol. Na počátku vyvolávali ve jménu svobody rvačky v pražských restauracích, ale pak se revolta zvrhla v loupeže a přepadení... V roce 1953 byli všichni Vyšehradští jezdci pozatýkáni v hostinci U Šrytrů, kde se pravidelně scházeli. A ta hospoda byla právě ve Vratislavově ulici, kam jsme se v 60. letech přistěhovali.
V dětství mě nikdy nenapadlo, že vlastně žiju v ulici prvního českého krále, který byl v roce 1085 jako první ozdoben královským diadémem. Vratislavovo jméno mi totiž splývalo s bájnými knížaty z českých pověstí, které jsou v názvech ulic sousedních: Krokova, Neklanova, Hostivítova, Vnislavova… Navíc moje spolužačka bydlela přímo v pevnosti – v Novém proboštství, jehož divoce zpustlá zahrada sousedila se hřbitovem. Odtud jsme vyrážely na výpravy po celém Vyšehradě a prošmejdily každý jeho kout.
Za císaře Karla IV. působil gotický Vyšehrad úchvatným a mohutným dojmem. Avšak v roce 1420 při velké bitvě na Pankráci, kdy husité rozdrtili vojska krále Zikmunda (mladší syn Karla IV.), rozvášněný dav drancoval a likvidoval vše, co mu stálo v cestě. Jako studentka pankráckého Gymnázia Na vítězné pláni jsem vůbec nevěděla, že má škola je pojmenovaná právě podle této osudné bitvy. Po ní téměř všechny vyšehradské stavby byly zničeny a celá akropole se stala pustinou s chátrajícími ruinami.
Po třicetileté válce dal císař Ferdinand III. (jeho otec po bitvě na Bílé hoře popravil 27 českých pánů) Vyšehrad přestavět na barokní citadelu, tvořící od roku 1654 součást opevnění Prahy.
„Co nezničila léta bratrovražedných bojů za husitských válek, to nenávratně zmizelo při budování – ze strategického pohledu naprosto zbytečné – vyšehradské pevnosti v 17. století,“ říká Jan Kotous, dlouholetý předseda Společnosti Vyšehrad. Vojáci všechny původní vyšehradské stavby zbořili a kromě kapitulního kostela sv. Petra a Pavla, starého děkanství a rotundy sv. Martina nezůstalo ze staré zástavby vůbec nic.
Dlouho se mělo za to, že vzal za své i kostel Stětí sv. Jana Křtitele ze 14. století. Jenže právě ten je pohřbený ve vysokých valech barokního bastionu. Ukrývá se za kaplí Panny Marie na hradbách, která stojí nad silnicí vedoucí od Cihelné brány na Pankrác.
„Lidé míjejí kapli Panny Marie na hradbách, pozvedají ruce, aby křížem čelo poznamenali, a nikdo netuší, že s kaplí uctívá i zpustlou svatyni utopenou ve vysokých hradebních valech,“ napsala v roce 1903 o této kuriozitě spisovatelka Popelka Biliánová (žila v domku výběrčího mýta mezi dnešní Leopoldovou a Táborskou bránou).
Právě letos byl kostel Stětí sv. Jana Křtitele krásně zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti.
Ve vyšehradských hradbách je zazděná též Jeruzalémská brána, jenž umožňovala přístup do citadely od Vltavy. Její stopy jsou dodnes patrné. Když jsme v dětství prolézali křovím tam, kde se skála zakusuje do hradební zdi, vrtalo nám hlavou, proč je nad poslední zatáčkou Vratislavovy ulice úplně odlišná skladba cihel, než mají celé vyšehradské šance. Právě sem totiž vedla velmi příkrá ulice, a tak pražský místodržící Karel Chotek vymyslel v roce 1840 na silnici esíčko, které protnulo šance zhruba o sto metrů východněji.
Z toho důvodu se v severních hradbách probourala nová empírová brána, nazývaná Cihelná. Zděný násep zaříznutý do přírodního terénu dává představu, kolik půdy a kamení se tehdy muselo odkopat. Na další pozůstatky Jeruzalémské brány jsem narazila i při prohlídce zpřístupněných vyšehradských kasemat. V chodbách je místo, kde se podlaha mírně zvedá, jak kopíruje vrchní okraj zrušeného vjezdu do pevnosti.
Cihelnou bránou jsem v dětství prošla snad tisíckrát, aniž bych odhalila její největší tajemství – léta zapovězený vstup do vyšehradských kasemat. Spletitý systém chodeb dlouhých přes kilometr se rodil v průběhu 17. a 18 století. Součástí je podzemní empírový sál Gorlice, kde je dnes k vidění šest originálních soch z Karlova mostu.
Třináct metrů vysoký a skoro osmdesát metrů dlouhý sál Gorlice sloužil původně armádě. Za první světové války u něj stával vojenský hospodářský statek, který posádka pojmenovala podle polského města, u nějž se v roce 1915 odehrála důležitá bitva.
Ani o tom jsem neměla nikdy potuchy, přestože vždycky zamčená obrovská vrata se schodištěm klesajícím do Gorlice ústila přímo na dětské hřiště s kolotočem a prolézačkami, kam jsem chodila už od školky.
„U dalšího dětského hřiště na tzv. velkých šancích otvíráme poprvé v historii i vstup do Podolských kasemat. Za 2. světové války bylo podzemí přestavěno na protiletecké kryty a za komunismu v 50. letech se tu zřejmě schovávali Vyšehradští jezdci,“ říká Petr Kučera, nový ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad. Od března letošního roku může veřejnost vidět, jak jejich doupě možná vypadalo...
Takže moje maminka, když mě tehdy těmi vyšehradskými jezdci z podzemí strašila, měla skoro pravdu... ale jen skoro.
To už je ale jiný příběh.
Dana Emingerová
Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu
Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.
Dana Emingerová
Happy Birthday
17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.
Dana Emingerová
V houbařské pasti
Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...
Dana Emingerová
V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga
Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...
Dana Emingerová
Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám
O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...
Dana Emingerová
Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.
Dana Emingerová
Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu
„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu."
Dana Emingerová
Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký
Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?
Dana Emingerová
Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let
Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.
Dana Emingerová
Vodáci na Zlaté řece
Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.
Dana Emingerová
Každá generace si prožívá vlastní bibli
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.
Dana Emingerová
Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...
Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.
Dana Emingerová
Ve Švýcarsku se přes Vánoce nelyžovalo? Omyl, většina středisek fungovala
Světová i česká média sice před Vánocemi psala, že Švýcarsko končí kvůli koronavirové situaci s lyžováním, neboť mnoho kantonů zavřelo své sjezdovky. Na místě jsme ověřili, jak zavádějící to byla informace...
Dana Emingerová
Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla
Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat...
Dana Emingerová
Jak se dají spálit vajíčka naměkko
Při autorských čteních občas padne dotaz z publika, jestli jako spisovatelka píšu ve FLOW... Odpovídám: "Jistě. Já ve flow dělám skoro všechno. I vařím."
Dana Emingerová
Víte, která je nejcennější česká kniha?
Letos je jí 935 let a historikové ji řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Jde o Vyšehradský kodex, který dostal kníže Vratislav II., když byl korunován na prvního českého krále.
Dana Emingerová
Vězení a naděje
Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle.
Dana Emingerová
Česká stopa na Raffaelových freskách ve Vatikánu
Je to taková malá historická zajímavost... Víte, že v papežském paláci ve Vatikánu je Raffaelova freska, na které slavný renesanční umělec zachytil pražského vyšehradského probošta Petra, vyslance krále Přemysla Otakara II.?
Dana Emingerová
O vášni, míjení, milování
Tou dobou vždy manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak muž otvírá bránu, parkuje, míří ke vchodu, odemyká a prochází prázdnými pokoji. Zuzka hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.
Dana Emingerová
Netoužím po návratu k "normálu", jaký byl před koronavirem
Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 205
- Celková karma 14,17
- Průměrná čtenost 2325x