Jeden známý známého mě totiž přesvědčil, že se jako spisovatelka musím potkat s jeho jiným nesmírně zajímavým známým, panem K. – prasynovcem slavného spisovatele. Háček byl ale v tom, že pan K. o svém příbuzenství se slavným prastrýcem vůbec nechce mluvit.
„A kdo je ten prastrýc?“
„To nemohu říct.“
„Aha,“ zasmála jsem se. „A co dělá onen tajemný pan K.?“
„Pilota. Je však plachý, a tak všem tvrdí, že je jen takový řidič.“
Zdálo se to celé tak absurdní, že jsem brzy pana K. pustila z hlavy...
Jenže známý známého se mi brzy připomněl s tím, že schůzka je domluvená. Pak poslal tři esemesky, abych „opravdu, ale opravdu neprozradila, co vím...“ Vzhledem k tomu, že jsem nic nevěděla, bylo snadné souhlasit.
Trvalo ještě dva měsíce, než jsem se odhodlala záhadnému panu K. zatelefonovat. Na lince se ozvalo mrzuté zabrblání, že jsem se měla přihlásit už v dubnu a teď je léto... A jestli prý nejsem nějaká moc velká kariéristka, když jsem pořád tak zaneprázdněná.
„A co jste vy?“
„Jen takový řidič,“ zareagoval dle předpovědi.
A tak jsem mu řekla, jak to je strašně zajímavý a že se teda sejdeme. Navrhla jsem schůzku v první kavárně, která mě napadla: Caffe Terra.
„Předběžně potvrzuji to cizí slovo,“ souhlasil pan K. Jenže za pár dní se ozval, že „do cizího slova“ nechce a zve mě do „útulnějšího podniku“. Tam prý běžně kávu neprodávají, ale dostanu dáreček a on zařídí, na co mám chuť.
„Jak to najdu?“ ptala jsem se po upřesnění adresy.
„Uvidíte stavební buňky. Tři vedle sebe. Ta prostřední je zamřížovaná, a tam to je.“
Mříže?! No, tě buch! Kam chci lézt, přestože ty dva bláznivé podivíny vůbec neznám?!
„Heleďte,“ povídám, „já s cizím chlapem do žádného zamřížovaného kutlochu nepůjdu.“
V telefonu se rozhostilo uražené ticho. Pak se ozvalo:
„Já tam mám obchůdek, víte...“
„Co prodáváte?!“
Řekl nějaké cizí slovo, které jsem v životě neslyšela. Tak jsem si pana K. vygúglila a vyvalila oči. Stačilo zadat heslo: slavný spisovatel spolu s plným jménem pana K. a hned vše vyběhlo...
To je teda bomba!
Den na to už stojím celá netrpělivá u mříží. Dveře jsou dokořán. Krámek je plný orientálních ručníků, na stole voní svíčka. Ze zázemí na mě povykuje ostrý hlas, že si mě vygúglil a zjistil, co jsem zač.
„Publicistka!! Ne abyste o mně něco dávala do novin!!!“
Začínám se potit a snažím se zachovat dekorum. Na tváři vykouzlím nablblý úsměv.
Remcání pokračuje: „Novináři, nojo. Jsou utopení v hyperkorektnosti... Nikdo nemá odvahu říct, co si myslí... jak to dnes opravdu je.“
„I já všechno překroutím,“ pravím ironicky i pro jistotu, abych si vytvořila tvůrčí prostor.
Pohrdavě na mě pohlédne: „To vás teda lituju!“
Musím slíbit, že nenapíšu, co prodává. Zase řekne to slovo, které okamžitě zapomenu. Pak mě posadí ke stolu, kde jsou místo židlí sedačky z letadla, a jde vařit kávu.
Dvě hodiny si docela prima povídáme. Pan K. přizná, že řídí letadla. O prastrýci ani slovo.
„Už musím jít. Mám volejbal,“ zvedám se.
„Takový zbytečnosti odvádějí pozornost lidí od toho nejdůležitějšího.“
„A to je co?“
„Že brzy přijde zase pohroma,“ odpoví a obtočí mi kolem krku krásný červený pruhovaný ručník. Dárek na rozloučenou. Cítím mrazení. Vždyť i on může mít v genech dar předvídání katastrof. Ten slavný prastrýc, který na mě včera vyskočil z Googlu nebyl nikdo menší, než nejslavnější pražský spisovatel všech dob. Autor pana K. a Josefa K... Prostě hlavou mi letí slavný ZÁMEK – zeměměřič K. jde splnit zadaný úkol a vůbec se k němu ani nedostane. Pak román PROCES – Josef K. umírá a neví, za co je odsouzený. Instituce, které si společnost vytvořila, se staví proti lidem... A k tomu ještě ta PROMĚNA člověka v odporný hmyz a... následuje holokaust, miliony zahubených práškem na brouky.
Roztřesu se.
„Haló, vnímáte mě?“ slyším z dálky. „Už si pamatujete, jak se ty moje ručníky jmenují?“
„Nojóó... něco od G nebo od R... jako goša, rikša,“ koktám.
„Já vám to napíšu do dlaně, abyste nezapomněla...“
Bere fixu a maluje mi na kůži to divný slovo.
Po volejbale ve sprše nápis drhnu z těla, abych neměla doma průšvih. Jde to jen částečně. A manžel si opravdu večer v ložnici všimne počmárané ruky.
Zatímco já se tvářím, že vůbec netuším, kde se mi to obtisklo, muž udiveně hláskuje: „AMČE nebo... AMŠA... Kdyby to bylo AMŠEL, tak to je přece židovské jméno Franze Kafky... Ale proč by ti to někdo psal na kůži, co?“
