Nejdřív s námi povětří pořádně zalomcovalo. Pak jsme společně s instruktorem udělali pár nejistých krůčků vpravo a vlevo, hledali balanc a najednou to přišlo. Rozběhli jsme se, nohy se odlepily od země. Ani nevím jak a byla jsem ve vzduchu. Člověku se při tom zastaví dech, rozbuší srdce. Je to okamžik, trvající celou věčnost. A pak ruch na louce pod námi vystřídalo naprosté ticho.
Užasle hledím na korutanskou krajinu pod sebou a připadám si jak Ikaros. Let je zkušenost, která se s ničím nedá srovnat. Zážitek, o němž snil člověk tak dlouho, jak je lidstvo lidstvem.
V dálce se rýsuje alpské panorama s nejvyšší horou Rakouska Grossglocknerem (3 798 m n.m.). Dohlédnu i do Itálie a na Julské Alpy ve Slovinsku. Trojmezí dominuje hora Dreiländereck (1 506 m), na jejíž vrchol jezdí sedačková lanovka. A támhle je bájná hora Dobratch, na níž žili už Keltové a Římané. V polovině čtrnáctého století se z jejího vrcholu odlomila obrovská skála a do údolí se zřítilo 150 miliónů krychlových metrů kamení. Jenže to místo už ani z leteckého pohledu není vidět, protože suťová pole zarostla květenou. Dokonce vzácnými druhy, jako jsou divoké orchideje. Včera na výletě jsme jich pár viděli. Teď se dívám na Villašské Alpy z nebe a připadá mi, jako by právě hory tvořily jakýsi pomyslný rám mého leteckého obrazu – arénu, ve které se můžeme pohybovat.
Už letíme dobrých dvacet minut. Nejméně 1 500 metrů pod sebou mám křišťálovou hladinu třetího největšího jezera v Korutanech, kde zapřahají vítr do pestrobarevných plachet zase windsurfaři.
Tandemový istruktor mi vysvětluje, jak tahá za lanka, aby plachtu nad námi přinutil poslouchat. Zkouším to. Zatáhnu-li za šňůry vpravo, letíme vpravo. A naopak.
Nejdřív míříme na východ. V dálce rozpoznávám starobylý klášter s barokním kostelem v Ossiachu, pod sebou mám pláže a penzionky kolem vody, které z ptačí perspektivy vypadají jako dětská stavebnice. Támhle je vodní tobogán, kus od něj trampolína, slunečníky a hřiště na beach-volejbal a domečky velkého prázdninového letoviska, v němž bydlíme.V létě je totiž v korutanských jezerech voda teplá jako u moře. Včera jsme se koupali během cyklistického výletu i ve Faakersee, jehož azurově modrá hladina se teď skrývá za hřebenem Ossiašských Taur na protějším břehu.
Za dálnicí vidím na řece Drávě město Villach, jehož uličkami se rádi večer procházíme. Svou atmosférou připomíná italská středomořská města z období renesance. Na východní straně Villachu se prostírá pás polí a luk, ve kterém září jako modré démanty ve žlutozelené mozaice zrcadlové hladiny několika dalších malých jezírek jako Magdalenersee či Leonhardersee.
Jak se země pomalu přibližuje, zelené placky získávají tvar kopců. Landskronu nad Villachem vévodí mohutná pevnost hradu, kde se dělíme o vzdušný prostor s dravými ptáky ze sokolnické přehlídky na hradbách. Plachtíme ve větru na dohled orlům a sokolům, ale dáváme si pozor, aby byli dost daleko.
Pilot mi ukazuje louku u břehu Ossiašského jezera, kde budeme přistávat. Užívám si poslední okamžiky ve vzduchu a očima slídím po každém detailu, který dokážu shora v krajině rozeznat. V korunách listnatého lesa na úpatí kopce pod Landskronem mě zaujmou rozkymácené větve. Rezaté šmouhy mezi listím jsou skákající opice – makakové v korutanském opičím safari Affenberg, kde lidé volně chodí v oploceném prostoru po pěšinkách mezi lidoopy, dovezenými z japonských Alp. Kolem Nagana totiž panuje přibližně stejné klima jako v Korutanech. A mají tam – podobně jako ve Villachu – termální lázně, kam se opice chodí vyhřívat s Japonci do teplých pramenů.
Ještě jeden půlkruh nad jezerní pláží, která vypadá jako moře u Jadranu a už míříme do středu louky. Přistání je hladké. Nebeské rozjímání končí.
