Pevnosti v duších

16. 07. 2019 14:31:57
Skoro každý Čech má mezi svými předky někoho, kdo bojoval na italské frontě. Válka osudy lidí ovlivňovala dlouho po svém skončení...

V mé rodině padl v Itálii Josef Růžička, mladší bratr prababičky Anny. Narodil se právě dnes před 130 lety. Rok po nástupu na práva pražské Karlovo-Ferdinadovy univerzity narukoval do rakousko-uherské armády. Zahynul v šestadvaceti. Rodina dodnes marně pátrá, kde má v Itálii místo svého posledního odpočinku. K jeho osudu se váže příběh mé maminky Dagmar...

„Dědečku,“ zastoupí mi cestu, „proč nesmíme na tvou na zahradu? Chtěla bych si tam natrhat maliny...“

Dívá se na mě svýma velkýma hnědýma očima. A já mlčím.

„Vždyť jsem tvoje vnučka!“ dotírá ta malá holka. Jak že se jmenuje? Dagmar?

„Dej pokoj, Dagmaro,“ zavírám před ní branku. Žádné maliny nebudou! Kliď se mi z cesty, ty dítě z rodu bastardky, které mi neustále připomínáš, že tys‘ tu neměla být. Proč mi Bůh vzal Josefa? Měla umřít ona, ne on. Proč krev mé krve? Proč můj milovaný syn, který nosil moje jméno?

Celý život jsem dřel, aby můj chlapec mohl studovat, být pánem.

I proto jsem si vzal ji... Zbouchnutou Mařku z Vidlákovy Lhoty, která sloužila na statku. Děvečku pro všechno.

Pro VŠECHNO! I pro obveselení mladého statkářova synka. Ale co on s nemanželským panchartem?! A tak se hledal narychlo ženich. Selka za mnou přišla. Prý vezměte si Mařku s tím outěžkem, domkáři Růžičko, dostane velké věno

a budete mít dost na celý život i pro vaše děti.

Byla už v šestém měsíci, když jsem si Marii bral. A dcera Anča se jí narodila hned po svatbě. Měla stejné temné oči jako tahle uličnice Dagmar. Devět let jsem do nich musel koukat, než mi její matka konečně dala vytouženého syna.

Josefa. Mého Josefa. Josefa jako jsem já, jako byl můj otec a děd. Jako byli mí předkové, udření domkáři z Poříčí nad Sázavou. Jenže můj Josef už neměl být chudý. Studoval práva. Měl se stát advokátem, soudcem. Byl mou pýchou. Tak chytrý, pohledný, pracovitý... Nádherně maloval. Mám v ložnici nad postelí jeho obraz. Zátiší s ovocem z naší zahrádky. S ovocem, které už Josef nikdy nebude jíst, protože... padl. Někde v Itálii.

Ani nevím, kde má hrob. Na stole mi po něm zůstala jen fotografie v černém rámečku.

Dalšího syna mi ta běhna z Vidlákovy Lhoty nedala a už ani dát nemůže. Mařka je dávno

mrtvá a já příliš starý. Zato sedlákův cizoložný rod v jejím bastardovi už čtvrtou generaci

pokračuje.

Nenáviděl jsem svou zdravím kypící nevlastní dceru Anču, přes kterou se mi osud vysmíval.

A nemám rád ani tuhle malou Dagmaru s velkýma hnědýma očima.

„Dědečku, chci na zahrádku!!! Vždyť jsem tvoje vnučka!“ chytá mě za ruku.

„Nejsi moje vnučka...!“

„Já vím, jsem pravnučka,“ směje se. Takhle se mohly smát Josefovy děti...

„Ty jsi moje hovnovnučka!“ odstrčím ji. Čokoládové oči se zalijí slzami.

Ostrý šrapnel už navždy zůstane hluboko v nitru další nevinné duše.

Autor: Dana Emingerová | úterý 16.7.2019 14:31 | karma článku: 15.73 | přečteno: 434x

Další články blogera

Dana Emingerová

Muž, který umí přelstít gravitaci

Adam Ondra se stal potřetí mistrem světa v japonském Hačiódži v lezení na obtížnost. Přejeme mu, aby zlatou pouť po skále v Japonsku podnikl i příští rok, kdy bude lezení poprvé olympijskou disciplínou.

15.8.2019 v 23:49 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 324 | Diskuse

Dana Emingerová

Jak mě připravil o panenství dřímající hrom

„Nazdar, kamarádi,“ ozvalo se za námi, když jsme s Martinem vystoupili z posázavského expresu ve stanici Luka pod Medníkem. Čísi ruka dopadla mému klukovi na rameno: „Tak tady je ta země zaslíbená, ten trampů ráj, co?“

30.7.2019 v 9:07 | Karma článku: 31.29 | Přečteno: 1369 | Diskuse

Dana Emingerová

Na nebi

Stoupáme ve vzdušném proudu stále výš. Z horských chat na vrcholu Gerlitzenu jsou barevné čtverečky a lidé vypadají jak mravenci. Nikde žádný cumulus nimbus – mrak, který by násnasál a vyplivl jako zmrzlá eskyma daleko odtud.

26.7.2019 v 12:38 | Karma článku: 11.32 | Přečteno: 235 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Aurelijus Vestartas

Názvy Islandských míst - to je oříšek, že by... A co čeština?

Islandština to není tak snadný jazyk. V islandie nájdeme místa se dlouhým názvem a tím samým špatným výslovením. Ale občas i čeština může byt oříšek.

17.8.2019 v 20:54 | Karma článku: 7.38 | Přečteno: 210 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Musíte pacientovi říct, že došlo k chybě

Jako lékař či zdravotnický pracovník máte povinnost informovat pacienta, že došlo k jeho poškození, a také ho informovat o tom, jak se může domoci satisfakce, uvádějí švédské instituce.

17.8.2019 v 19:20 | Karma článku: 6.82 | Přečteno: 238 | Diskuse

Aleš Merta

EU vymýšlí koniny, aneb dálkové teplo do každé rodiny

Aktivity týkající se omezení produkce skleníkových plynů se nám zvrhávají do podoby, které pravděpodobně přivedou zástupy nových pacientů do ordinace doktora Chocholouška.

17.8.2019 v 17:21 | Karma článku: 29.26 | Přečteno: 662 | Diskuse

Karel Ryšán

Jak rozumět informacím!

Nebojte se, nebudu vrtat do politiky, i když se to nabízí. Příklad jak různý může být výklad téhož najdete na každém rohu.

17.8.2019 v 14:25 | Karma článku: 9.09 | Přečteno: 251 | Diskuse

Štěpánka Bergerová

O princezně, která se bála záchodové štětky ...

Byl jednou jeden palác, důležitý palác, a v tom paláci přebývali samí důležití lidé se svými pobočníky, družinami, dvorními dámami, komorníky, kočími a služebnými.

17.8.2019 v 13:21 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 410 | Diskuse
VIP
Počet článků 174 Celková karma 19.58 Průměrná čtenost 2363

Novinářka a spisovatelka pracuje v časopise National Geographic, píše pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte fejetony v rozhlasovém pořadu ČRo Apetýt. Vydala sedm knih. Jako žákyně spisovatele učí tvůrčí Psaní podle Lustiga v Divadle Dobeška, v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psani-podle-lustiga.cz.

 

 

Najdete na iDNES.cz