"Naštěstí parkují dost vysoko," pravil strýc Karel, kterému chalupa patří. Pak odjel a já jsem zůstala na venkově s dětmi a sršni sama. Utěšovala jsem se, že když se nenamícháme do jejich leteckého koridoru, nebudou si nás všímat. To jsem ale netušila, že aktivita vzejde z druhé strany.
„Podívej, mami, to je krásnej sršníček!“ přiběhli před polednem synové a nadšeně mi ukazovali zubatou pruhovanou velevosu v lahvi od okurek. Vypadala dost hrozivě. Lezla po skle a cenila kusadla. „Víš co? Sršně zabijeme a ukážeme tátovi, až přijede.“
„Tak to teda ne! Jsou to živočichové chránění a vzácní!“ řekla jsem důrazně, přestože se sršňů už od dětství dost bojím. Maminka mi totiž vštěpovala, že jejich kousnutí může být smrtelné. Od té doby chovám k sršňům stejný respekt jako ke zmijím, muchomůrce zelené, bobulím rulíku zlomocného a železničním kolejím za naším domem, kde kdysi přejel vlak našeho souseda.
„Zabijeme je, aby nás také nekousli,“ nabádali mě kluci.
„Ne, jsou chránění,“ zopakovala jsem nekompromisně.
„A proč, když jsou tak nebezpeční?“
Smáli se jak pominutí a mávali lahví od okurek sem a tam.
„A dost!“ naštvala jsem se, ukončila debatu a otevřela okurkovou láhev. Vězeň vylétl a v příštím okamžiku přistál staršímu synovi ve vlasech. Dítě se začalo ošívat.
„Nehýbej se!“ vykřikla jsem zděšeně a doufala, že hustá kštice rozzuřeného sršně nepustí k hlavě.
„Počkej, já na něj zaútočím!“ zakroužil náš benjamínek bratrovi klackem kolem hlavy. Než jsem stačila zasáhnout, sršeň uletěl.
Večer jsem slyšela v televizi, jak desítky lidí volají hasiče, aby je nezvaných nájemníků zbavili.
„Měli bychom je zabít,“ nabádaly mě opět děti.
„Máte rádi lvy? A tygry? A slony?“ odpověděla jsem jim otázkou.
„Jo.“
„Víte, kde žijí?“
„V Africe,“ řekl školák.
„Přesně tak. Lvi žijí mezi lidmi v Africe. Občas sice někoho zakousnou, ale kdyby byli Afričani jako ty, už by na světě nebyl jediný lev. Tak nechte sršně na pokoji!“
Na noc jsem si lehla s knížkou do postele. Měla jsem okno zavřené, aby mi do pokoje nenalétaly mouchy a komáři. Jenže brzy jsem zatoužila po čerstvém vzduchu, a tak jsem zhasla a otevřela potmě balkonové dveře dokořán. Při tom jsem zaslechla takové ostré „bzzzzzz“, jak nějaká masařka prolétla kolem ven.
A pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem se přikryla peřinou, ucítila jsem na stehně bodnutí. A šílenou bolest. A pak znovu. A ještě jednou. Nebyla to masařka a neletěla ven. Byl to sršeň, který mi usedl na noční košili. Ve chvíli, kdy jsem se přikryla, bodl. Třikrát.
Strašně to bolelo. Než jsem se vzpamatovala a rozsvítila, byla noha napuchlá a hořela jako oheň. A sršeň si to štrádoval po peřině. V prvním okamžiku jsem ho chtěla rozmáznout, ale došlo mi, že si na tom božím hovadu nic nevezmu. Vyhnala jsem ho z pokoje ven.
Co dál? Do nemocnice uprostřed noci? Děti zůstanou samotné v chalupě? A co když usnu a zemřu? Co když tu svou smrt zaspím?
Volala jsem zoufale manželovi.
„Běž spát,“ řekl. „A zchlaď si to pod vodovodem.“
No, do rána jsem nezemřela, ani potom. Sršní hnízdo zůstalo za komínem celé léto a občas nám nějaké „bzzzzz...“ jako od masařky zahučelo kolem hlavy.
Koncem srpna nás na chalupě vystřídal strejda Karel. Samozřejmě jsem mu o svém zážitku vyprávěla. A strýc je muž činu.
„Tak se jich snad zbavíme,“ hlásil mi do telefonu, než odjel. „Hnízdo jsme zvenčí ucpali a zatloukli prkny. Plechová střecha je nepustí, ale kolem komína to musíte hlídat, aby se znovu neprokousali.“
Na chalupu jsme se vrátili na sv. Václava, 30. září. Už v předsíni na podlaze jsem tu spoušť uviděla. Všude v celém domě leželi mrtví sršni. Byli v peřinách, v koupelně, za kotlem i v kamnech. Přes plechovou střechu nemohli, a tak se snažili z podkroví vnitřkem prokousat ven. Vymetali jsme stovky nehybných žlutočerných těl. A děti se mě ptaly, jestli je mezi těmi „nevinnými“ mrtvolkami i ten sršáň, který mě kousnul. A co by se stalo, kdyby strejda Karel byl černoch a žil v Africe.
