Jak jsem prohrála sršní válku
"Naštěstí parkují dost vysoko," pravil strýc Karel, kterému chalupa patří. Pak odjel a já jsem zůstala na venkově s dětmi a sršni sama. Utěšovala jsem se, že když se nenamícháme do jejich leteckého koridoru, nebudou si nás všímat. To jsem ale netušila, že aktivita vzejde z druhé strany.
„Podívej, mami, to je krásnej sršníček!“ přiběhli před polednem synové a nadšeně mi ukazovali zubatou pruhovanou velevosu v lahvi od okurek. Vypadala dost hrozivě. Lezla po skle a cenila kusadla. „Víš co? Sršně zabijeme a ukážeme tátovi, až přijede.“
„Tak to teda ne! Jsou to živočichové chránění a vzácní!“ řekla jsem důrazně, přestože se sršňů už od dětství dost bojím. Maminka mi totiž vštěpovala, že jejich kousnutí může být smrtelné. Od té doby chovám k sršňům stejný respekt jako ke zmijím, muchomůrce zelené, bobulím rulíku zlomocného a železničním kolejím za naším domem, kde kdysi přejel vlak našeho souseda.
„Zabijeme je, aby nás také nekousli,“ nabádali mě kluci.
„Ne, jsou chránění,“ zopakovala jsem nekompromisně.
„A proč, když jsou tak nebezpeční?“
Smáli se jak pominutí a mávali lahví od okurek sem a tam.
„A dost!“ naštvala jsem se, ukončila debatu a otevřela okurkovou láhev. Vězeň vylétl a v příštím okamžiku přistál staršímu synovi ve vlasech. Dítě se začalo ošívat.
„Nehýbej se!“ vykřikla jsem zděšeně a doufala, že hustá kštice rozzuřeného sršně nepustí k hlavě.
„Počkej, já na něj zaútočím!“ zakroužil náš benjamínek bratrovi klackem kolem hlavy. Než jsem stačila zasáhnout, sršeň uletěl.
Večer jsem slyšela v televizi, jak desítky lidí volají hasiče, aby je nezvaných nájemníků zbavili.
„Měli bychom je zabít,“ nabádaly mě opět děti.
„Máte rádi lvy? A tygry? A slony?“ odpověděla jsem jim otázkou.
„Jo.“
„Víte, kde žijí?“
„V Africe,“ řekl školák.
„Přesně tak. Lvi žijí mezi lidmi v Africe. Občas sice někoho zakousnou, ale kdyby byli Afričani jako ty, už by na světě nebyl jediný lev. Tak nechte sršně na pokoji!“
Na noc jsem si lehla s knížkou do postele. Měla jsem okno zavřené, aby mi do pokoje nenalétaly mouchy a komáři. Jenže brzy jsem zatoužila po čerstvém vzduchu, a tak jsem zhasla a otevřela potmě balkonové dveře dokořán. Při tom jsem zaslechla takové ostré „bzzzzzz“, jak nějaká masařka prolétla kolem ven.
A pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem se přikryla peřinou, ucítila jsem na stehně bodnutí. A šílenou bolest. A pak znovu. A ještě jednou. Nebyla to masařka a neletěla ven. Byl to sršeň, který mi usedl na noční košili. Ve chvíli, kdy jsem se přikryla, bodl. Třikrát.
Strašně to bolelo. Než jsem se vzpamatovala a rozsvítila, byla noha napuchlá a hořela jako oheň. A sršeň si to štrádoval po peřině. V prvním okamžiku jsem ho chtěla rozmáznout, ale došlo mi, že si na tom božím hovadu nic nevezmu. Vyhnala jsem ho z pokoje ven.
Co dál? Do nemocnice uprostřed noci? Děti zůstanou samotné v chalupě? A co když usnu a zemřu? Co když tu svou smrt zaspím?
Volala jsem zoufale manželovi.
„Běž spát,“ řekl. „A zchlaď si to pod vodovodem.“
No, do rána jsem nezemřela, ani potom. Sršní hnízdo zůstalo za komínem celé léto a občas nám nějaké „bzzzzz…“ jako od masařky zahučelo kolem hlavy.
Koncem srpna nás na chalupě vystřídal strejda Karel. Samozřejmě jsem mu o svém zážitku vyprávěla. A strýc je muž činu.
„Tak se jich snad zbavíme,“ hlásil mi do telefonu, než odjel. „Hnízdo jsme zvenčí ucpali a zatloukli prkny. Plechová střecha je nepustí, ale kolem komína to musíte hlídat, aby se znovu neprokousali.“
Na chalupu jsme se vrátili na sv. Václava, 30. září. Už v předsíni na podlaze jsem tu spoušť uviděla. Všude v celém domě leželi mrtví sršni. Byli v peřinách, v koupelně, za kotlem i v kamnech. Přes plechovou střechu nemohli, a tak se snažili z podkroví vnitřkem prokousat ven. Vymetali jsme stovky nehybných žlutočerných těl. A děti se mě ptaly, jestli je mezi těmi „nevinnými“ mrtvolkami i ten sršáň, který mě kousnul. A co by se stalo, kdyby strejda Karel byl černoch a žil v Africe.
Dana Emingerová
Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu
Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.
Dana Emingerová
Happy Birthday
17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.
Dana Emingerová
V houbařské pasti
Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...
Dana Emingerová
V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga
Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...
Dana Emingerová
Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám
O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...
Dana Emingerová
Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.
Dana Emingerová
Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu
„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu."
Dana Emingerová
Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký
Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?
Dana Emingerová
Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let
Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.
Dana Emingerová
Vodáci na Zlaté řece
Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.
Dana Emingerová
Každá generace si prožívá vlastní bibli
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.
Dana Emingerová
Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...
Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.
Dana Emingerová
Ve Švýcarsku se přes Vánoce nelyžovalo? Omyl, většina středisek fungovala
Světová i česká média sice před Vánocemi psala, že Švýcarsko končí kvůli koronavirové situaci s lyžováním, neboť mnoho kantonů zavřelo své sjezdovky. Na místě jsme ověřili, jak zavádějící to byla informace...
Dana Emingerová
Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla
Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat...
Dana Emingerová
Jak se dají spálit vajíčka naměkko
Při autorských čteních občas padne dotaz z publika, jestli jako spisovatelka píšu ve FLOW... Odpovídám: "Jistě. Já ve flow dělám skoro všechno. I vařím."
Dana Emingerová
Víte, která je nejcennější česká kniha?
Letos je jí 935 let a historikové ji řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Jde o Vyšehradský kodex, který dostal kníže Vratislav II., když byl korunován na prvního českého krále.
Dana Emingerová
Vězení a naděje
Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle.
Dana Emingerová
Česká stopa na Raffaelových freskách ve Vatikánu
Je to taková malá historická zajímavost... Víte, že v papežském paláci ve Vatikánu je Raffaelova freska, na které slavný renesanční umělec zachytil pražského vyšehradského probošta Petra, vyslance krále Přemysla Otakara II.?
Dana Emingerová
O vášni, míjení, milování
Tou dobou vždy manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak muž otvírá bránu, parkuje, míří ke vchodu, odemyká a prochází prázdnými pokoji. Zuzka hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.
Dana Emingerová
Netoužím po návratu k "normálu", jaký byl před koronavirem
Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 205
- Celková karma 14,17
- Průměrná čtenost 2325x