Neděle 5. prosince 2021, svátek má Jitka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 5. prosince 2021 Jitka

Jak jsem prohrála sršní válku

25. 04. 2019 18:22:10
Ráno jsem vstala a zjistila, že máme pod střechou chalupy nové nájemníky. Obrovské žlutočerné hmyzí stíhačky nalétávaly na hnízdo za komínem.

"Naštěstí parkují dost vysoko," pravil strýc Karel, kterému chalupa patří. Pak odjel a já jsem zůstala na venkově s dětmi a sršni sama. Utěšovala jsem se, že když se nenamícháme do jejich leteckého koridoru, nebudou si nás všímat. To jsem ale netušila, že aktivita vzejde z druhé strany.

„Podívej, mami, to je krásnej sršníček!“ přiběhli před polednem synové a nadšeně mi ukazovali zubatou pruhovanou velevosu v lahvi od okurek. Vypadala dost hrozivě. Lezla po skle a cenila kusadla. „Víš co? Sršně zabijeme a ukážeme tátovi, až přijede.“

„Tak to teda ne! Jsou to živočichové chránění a vzácní!“ řekla jsem důrazně, přestože se sršňů už od dětství dost bojím. Maminka mi totiž vštěpovala, že jejich kousnutí může být smrtelné. Od té doby chovám k sršňům stejný respekt jako ke zmijím, muchomůrce zelené, bobulím rulíku zlomocného a železničním kolejím za naším domem, kde kdysi přejel vlak našeho souseda.

„Zabijeme je, aby nás také nekousli,“ nabádali mě kluci.

„Ne, jsou chránění,“ zopakovala jsem nekompromisně.

„A proč, když jsou tak nebezpeční?“

Smáli se jak pominutí a mávali lahví od okurek sem a tam.

„A dost!“ naštvala jsem se, ukončila debatu a otevřela okurkovou láhev. Vězeň vylétl a v příštím okamžiku přistál staršímu synovi ve vlasech. Dítě se začalo ošívat.

„Nehýbej se!“ vykřikla jsem zděšeně a doufala, že hustá kštice rozzuřeného sršně nepustí k hlavě.

„Počkej, já na něj zaútočím!“ zakroužil náš benjamínek bratrovi klackem kolem hlavy. Než jsem stačila zasáhnout, sršeň uletěl.

Večer jsem slyšela v televizi, jak desítky lidí volají hasiče, aby je nezvaných nájemníků zbavili.

„Měli bychom je zabít,“ nabádaly mě opět děti.

„Máte rádi lvy? A tygry? A slony?“ odpověděla jsem jim otázkou.

„Jo.“

„Víte, kde žijí?“

„V Africe,“ řekl školák.

„Přesně tak. Lvi žijí mezi lidmi v Africe. Občas sice někoho zakousnou, ale kdyby byli Afričani jako ty, už by na světě nebyl jediný lev. Tak nechte sršně na pokoji!“

Na noc jsem si lehla s knížkou do postele. Měla jsem okno zavřené, aby mi do pokoje nenalétaly mouchy a komáři. Jenže brzy jsem zatoužila po čerstvém vzduchu, a tak jsem zhasla a otevřela potmě balkonové dveře dokořán. Při tom jsem zaslechla takové ostré „bzzzzzz“, jak nějaká masařka prolétla kolem ven.

A pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem se přikryla peřinou, ucítila jsem na stehně bodnutí. A šílenou bolest. A pak znovu. A ještě jednou. Nebyla to masařka a neletěla ven. Byl to sršeň, který mi usedl na noční košili. Ve chvíli, kdy jsem se přikryla, bodl. Třikrát.

Strašně to bolelo. Než jsem se vzpamatovala a rozsvítila, byla noha napuchlá a hořela jako oheň. A sršeň si to štrádoval po peřině. V prvním okamžiku jsem ho chtěla rozmáznout, ale došlo mi, že si na tom božím hovadu nic nevezmu. Vyhnala jsem ho z pokoje ven.

Co dál? Do nemocnice uprostřed noci? Děti zůstanou samotné v chalupě? A co když usnu a zemřu? Co když tu svou smrt zaspím?

Volala jsem zoufale manželovi.

„Běž spát,“ řekl. „A zchlaď si to pod vodovodem.“

No, do rána jsem nezemřela, ani potom. Sršní hnízdo zůstalo za komínem celé léto a občas nám nějaké „bzzzzz...“ jako od masařky zahučelo kolem hlavy.

Koncem srpna nás na chalupě vystřídal strejda Karel. Samozřejmě jsem mu o svém zážitku vyprávěla. A strýc je muž činu.

„Tak se jich snad zbavíme,“ hlásil mi do telefonu, než odjel. „Hnízdo jsme zvenčí ucpali a zatloukli prkny. Plechová střecha je nepustí, ale kolem komína to musíte hlídat, aby se znovu neprokousali.“

Na chalupu jsme se vrátili na sv. Václava, 30. září. Už v předsíni na podlaze jsem tu spoušť uviděla. Všude v celém domě leželi mrtví sršni. Byli v peřinách, v koupelně, za kotlem i v kamnech. Přes plechovou střechu nemohli, a tak se snažili z podkroví vnitřkem prokousat ven. Vymetali jsme stovky nehybných žlutočerných těl. A děti se mě ptaly, jestli je mezi těmi „nevinnými“ mrtvolkami i ten sršáň, který mě kousnul. A co by se stalo, kdyby strejda Karel byl černoch a žil v Africe.

Autor: Dana Emingerová | čtvrtek 25.4.2019 18:22 | karma článku: 21.74 | přečteno: 945x

Další články blogera

Dana Emingerová

Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký

Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?

16.7.2021 v 9:19 | Karma článku: 27.16 | Přečteno: 1030 | Diskuse

Dana Emingerová

Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let

Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.

15.7.2021 v 15:20 | Karma článku: 17.44 | Přečteno: 383 | Diskuse

Dana Emingerová

Vodáci na Zlaté řece

Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.

24.6.2021 v 8:33 | Karma článku: 15.44 | Přečteno: 331 | Diskuse

Dana Emingerová

Každá generace si prožívá vlastní bibli

Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.

5.4.2021 v 15:37 | Karma článku: 17.64 | Přečteno: 680 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Marketa Moore

Jak jsme v Hongkongu slavili Mikuláše

Oslavy Mikuláše jsme prvních pár let v Hongkongu vůbec neřešili. Tato situace se (stejně jako celé naše životy) změnila až s příchodem Juniora.

5.12.2021 v 17:25 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 10 | Diskuse

Iveta Böhmova

Velký špatný

Původně jsem chtěla napsat něco o Covidu, ale tomu malému zmetkovi se věnuje tolik pozornosti, že kdyby uměl číst, asi se štěstím umutuje k smrti! Raději tedy napíšu o tom, jak se žije s depresí - to už máte prašť jako uhoď.

5.12.2021 v 9:35 | Karma článku: 12.29 | Přečteno: 211 | Diskuse

Martin Irein

Děsící věta

Dnešní pojednání pojednává o tom, že nic na světě není normální a že skoro každá věc je paranormální. Tak třeba praotec Čech je údajně vymyšlený a oproti tomu Petr Čech je skutečný.

4.12.2021 v 10:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 351 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Vypoť něco pozitivního!

Té negativity, vzteku, smutku už je příliš. Nenaskakuj na vlnu a napiš něco hezkého, příjemného, co zahřeje na duši a přinese radost.

3.12.2021 v 7:38 | Karma článku: 13.10 | Přečteno: 187 | Diskuse

Vladimíra Frančáková

Spěch

Deníčku můj, jedno ti povím. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Zanedlouho budeme znovu psát nový letopočet. Připadá mi, jako by se něco podobného odehrálo teprve včera.

2.12.2021 v 17:50 | Karma článku: 6.92 | Přečteno: 131 | Diskuse
VIP
Počet článků 198 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2304

Novinářka a spisovatelka je reportérkou časopisu National Geographic, píše také pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte své fejetony v ČRo. Vydala deset knih. Jako žákyně spisovatele vede vlastní kurzy tvůrčí Psaní podle Lustiga, učí v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psanipodlelustiga.cz.

 

 

Najdete na iDNES.cz