Jak to hraješ, debile!!! Aneb vědecky o tom, proč někteří vyhrávají a jiní ne

5. 08. 2018 16:57:02
Když se ve Wimbledonu bude rozehrávat tenista ze třetí desítky s hráčem ze třetí stovky, nepoznáte, kdo je kdo, protože v rozehře mají údery všichni stejné. Vše zjistíte až při hře, kdy se projeví mentální zátěž.

Každý špičkový sportovec je pod obrovským tlakem a jen ti největší borci závodí pod velkou zátěží stejně jako v tréninku. Fenomenální tenista Roger Federer je známý tím, že odvrátil nejvíc tenisových mečbolů, protože je schopen hrát mečbol stejně jako kterýkoliv jiný míč. Náš nejslavnější fotbalový brankář Petr Čech říká, že pro něj zůstává po celou dobu zápasu stav utkání – ať je jakýkoliv – stále jen 0:0. Oštěpařka Bára Špotáková hází první hod stejně jako ten šestý, a proto je dvojnásobnou olympijskou vítězkou.

„To, co si člověk o sobě myslí, tak tím se stává,“ říká sportovcům Jan Mühlfeit, globální stratég, který dvaadvacet let působil po boku Billa Gatese v nejvyšším vedení Microsoftu. Dnes přednáší po celém světě o odemykání lidského potenciálu a koučuje mimo jiné i sportovce Českého olympijského týmu. Právě podle něj je kombinace technologií a mozku je fantastická. „Technologický progres je nezastavitelný, pronikl také do sportu, ze kterého se stala velká věda. Jenže technologie, byť stále nové, jsou jen komoditou, kterou mají brzy k dispozici všichni. Největší rezervy mají sportovci v svých hlavách. Poznáváme daleko hlouběji lidskou fyziologii, podstatu emocí, můžeme měřit, jaké chemikálie náš mozek produkuje, když se nám daří, a jak stresové hormony naopak výkon srážejí."

Samozřejmě, zásadní je talent, když maximálně využíváme geneticky daný potenciál, se kterým se narodíme. Talent však nestačí. Jaromír Jágr dostal do vínku talent pro hokej, ale musel hodně trénovat, studovat jiné hráče, učit se. Čím víc totiž činnost, na kterou máme přirozený talent trénujeme, synapse v mozku mezi neurony se mezi sebou zapouzdří, jako kdyby se omotaly páskou. Tento proces se nazývá milinizace. Opakováním se pak z talentu stane silná stránka – schopnost nebo takový návyk, že člověk je schopen danou činnost zvládnout i za velmi těžkých podmínek. „Takže aby se talent rozvinul, stojí to úsilí. Vtip je ale v tom, že když procvičujeme věci, na které máme talent, posíláme do mozku lepší data," vysvětluje Jan Mühlfeit a dodává, že rodiče by měli nechat na dětech, aby si vybraly sport, který je baví. „Díky technologiím jsme zjistili, že když se člověk narodí, tak má sto miliard mozkových buněk a jeho neurony se začnou propojovat synapsemi. A propojují se rychle, protože děti od přírody poznají, na co mají talent: s nějakou hračkou si hrají tak, že o nich vůbec nevíte. Jinou naopak odhodí do kouta a začnou zlobit. Stačí děti pozorovat, aby člověk pochopil, co jim dává energii a co jim ji bere."

Z toho plyne další zjištění: nejlepší výkon podáváme tehdy, když se absolutně soustředíme na to, co děláme, protože nás to baví a jsme tím úplně pohlceni. Tomu stavu, kdy se plně věnujeme přítomnému okamžiku a potlačíme jakékoliv rozptylující myšlenky, se říká flow. Usain Bolt vzpomíná: „Když jsem zaklekl do bloků, neviděl jsem kromě dráhy vůbec nic jiného.“ Prostě ve sportu je naprosto zásadní, kdo se do flow dostane a kdo se tam udrží, i když nastoupí mentální zátěž. Možná namítnete: Proč tedy Usain Bolt dělal všechny ty své pověstné luky a další legrácky? Důvod nebyl v tom, že chtěl bavit sám sebe a diváky, ale potřeboval se odstřihnout od soupeřů. Vzpomínal, jak ostatní atleti, když zjistili, že je dobrý, snažili se ho znervóznit, dělali hluk při rozcvičce, skákali před ním. Takže on raději vyrazil před tribunu provozovat ty své blbosti a pak těsně před závodem zaklekl do bloků a už viděl jen svou dráhu.

Podle dat z odborných studií v McKinsey mají lidi ve flow několikanásobně vyšší výkonnost, rychleji se učí a jsou kreativnější. Ve flow se totiž vylučují v mozku důležité hormony, které nám pomáhají. Když kdysi dávno lidé dlouho nemohli nic ulovit, příroda jim dala dar jménem endorfin, jenž zabraňuje bolesti. Díky němu dnes Roger Federer poráží v pětisetových utkáních tenisty, kteří jsou o deset let mladší. Tím, jak dokáže hrát z 90% ve flow, nevnímá únavu a bolest. Další hormon je dopamin. Ten představuje Zátopkovo pověstné: „Když nemůžeš, tak přidej.“ Je to zrychlení na cílové čáře. Když se zdá, že nemůžeme, dá se to ještě zmáčknout. Třetí – serotonin – je hormon uznání, který se vyloučí, když vás někdo pochválí. Proto sportovci roztleskávají stadiony, aby se jim serotonin dostal do těla už před výkonem. A pak je zásadní ještě oxytocin – hormon důvěry a lásky. Proto se v týmových sportech spoluhráči plácají do dlaní, i když prohrávají – tím si říkají: „Teď se to nepovedlo, ale důvěřujeme jeden druhému, dá se to překonat.“

Lidi si dlouho mysleli, že k tomu, aby člověk podával výborný výkon, měl by jet mozek na rychlé obrátky. Opak je pravdou. Ve flow jsme vyrovnaní, protože vypínáme – jak se zjistilo díky počítačové tomografii – dvě důležité funkce v přední části mozku. První je časomíra v neokortexu: když děláme něco, co nás baví, a maximálně při tom využíváme náš talent, nic kolem sebe nevnímáme. Druhou je amygdala, která s námi neustále emočně houpe sem tam a vylučuje při tom stresové hormony jako adrenalin a kortizol. Je to hodně stará část mozku, která přežila z dávnověku a měla nás upozorňovat na nebezpečí: jsou tady lvi, tygři... Máš zbraně, tak bojuj! Pokud je nemáš, uteč. Stresové hormony se projevují tak, že člověk dýchá mělce, klepe se, je nastražený. Ovšem pralidé adrenalin i kortizol vybili tím, že utekli nebo bojovali. Jenže dnes toho vnějšího nebezpečí tolik není, a přesto nám amygdala neustále indikuje, kde můžeme selhat, kde může nastat chyba. Stresové hormony se ale nikam nevyplaví a hromadí se v těle jako svinstva. Amygdala je tady takový náš interní kritik, který skáče z jedné věci na druhou a permanentně varuje před možnými nástrahami. Sportovec se pak nesoustředí, začíná panikařit. Představte si lyžařku, která stojí nahoře na startu a vidí tam jinou sportovkyni, která vypadá, že má víc sebedůvěry. „Teda ta má daleko víc natrénováno...“ A už je konec s flow, neboť to není tak, že hlavou proletí myšlenka, která by pominula. Ne! Ona se roztáčí dál: „Co ty lyže? Možná je nemám tak dobře připravené...“ Přemýšlíme totiž v příbězích a amygdala spustí vyloženě ty negativní. Jenže do optimálního výkonu se nikdo nedostane prostřednictvím slabiny, nýbrž pomocí talentu."

„V momentě, kdy jsem schopen negativní myšlenku zastavit a podívat se naopak na to, co ji vyvolalo, tak je to většinou úplná blbost. Mozku nesmíte dávat žádnou myšlenku, která by něco mohla spustit," říká Jan Mühlfeit. Amygdala funguje třeba tak, že když nastane nová situace, alarm v hlavě spustí: „Soupeř má mečbol! Co mám dělat?“ A právě Ferderer, který už odvrátil tisíc mečbolů, má tohle báječně zmáknuté. Jeho podvědomí, ve kterém se ukládají všechny prožitky, řekne: „Zklidni se, tu situaci už dobře znáš.“ S emocemi souvisí také fyziologie. Pokud si budete opakovat: „To prohraju,“ nevyhrajete. Když řeknete: „Jsem šampion“ a svěsíte ramena, vaše hlava tomu také neuvěří. Právě gesty a fyziologií se velice často negativní emoce a poraženecké myšlenky dají přebít. Proto říkám sportovcům, aby se udrželi ve flow: když momentálně tenhle bod prohraješ, musíš se rovně postavit, prodýchat se a důrazně si říct: „To dáš.“ Jinými slovy: když jde sportovec na výkon, pokud se zaměří na něco, co ho posílí, vše je v pohodě, ale pokud se zaměří na to, co ho oslabí, je to špatné. Lidé totiž nejsou až takoví racionální tvorové, jak si myslí. Většina sportovců, bohužel, amygdalu neovládá. Důvodem je to, že v oblasti fyzické zátěže trenéři a manažeři pracují se sportovci většinou vcelku dobře. Zato v práci s mentální energií jsou velké rezervy.

A to neplatí jen ve vrcholovém sportu. Stačí se podívat na hřiště, kde se i amatéři hecují tím, že ostatním při každé chybě nadávají. „Jak to hraješ, debile. To snad není možný. Ty jsi ču..., ku..." Kromě toho, že takový člověk všem hru znechutí, je agresivní kritika je nejspolehlivější cestou, jak zadusit jakýkoliv zárodek soustředění. „Zdůrazňování slabin nikdy nikoho nedostane do flow – tam, kde je tým nejproduktivnější. Pokud probíhá osočování v osobní rovině, je to úplně špatně," říká Jan Mühlfeit.

(Věnováno jistým věčně "rozjitřeným" volejbalovým spoluhráčům ze Žlábek a z Dobešky.)


Autor: Dana Emingerová | neděle 5.8.2018 16:57 | karma článku: 17.24 | přečteno: 735x

Další články blogera

Dana Emingerová

Kodiakové versus český míša

Jeden medvěd vyděsil skoro celý český národ. Nedávno jsem byla na ostrově Kodiak, kde žije 3,5 tisíce medvědů na 13,5 tisíce obyvatel - vlastně na každou rodinu jeden míša. A ne ledajaký. Kodiaci jsou největší medvědi na světě

6.12.2018 v 8:20 | Karma článku: 26.53 | Přečteno: 881 | Diskuse

Dana Emingerová

Bulharsko není jen moře: Užijete si tu i lyžování!

Bulharské zimní středisko Pamporovo-Mechi Chal nedaleko řeckých hranic si v posledních deseti letech oblíbili hlavně Britové. Valí se sem každou zimu po stovkách...

26.11.2018 v 9:21 | Karma článku: 5.31 | Přečteno: 172 | Diskuse

Dana Emingerová

Na tuleních pásech pod švýcarskými čtyřtisícovkami

VAL D’ANNIVIERS je magické údolí pod nejvyššími vrcholy Alp, kde vládne kouzlo starých časů. Nejezdí sem davy lyžařů, nenajdete tu nekonečné kilometry sjezdovek. A velehory se dají poznávat také z lyží s „tuleními“ pásy.

25.11.2018 v 8:46 | Karma článku: 10.07 | Přečteno: 241 | Diskuse

Dana Emingerová

Romantika ve švýcarské Držce

Probudila jsem se, vykoukla z okna a viděla švýcarské moře. Jako ostrovy uprostřed oceánu vystupovaly z mraků nad údolím alpské vrcholky.

28.10.2018 v 10:40 | Karma článku: 17.03 | Přečteno: 502 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Veronika Klapalová

Hasičská mládež z Houdkovic dostala Nadační příspěvek z Hasičského fondu Nadace AGROFERT

Hasičská mládež z Houdkovic dostala od Hasičského fondu Nadace Agrofert příspěvek, který byl použit na materiálně-technické vybavení. https://sdhhoudkovice.estranky.cz

11.12.2018 v 19:37 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 289 | Diskuse

Pavel Hewlit

Třeba bych mohl hrát za Spartu

Na sport jsem lempl. Já to vím, sportovci to ví, fanoušci to ví – přesto se v mém životě objevily i sportovní vrcholy, na nichž jsem odcházel – abych zase čekal na comeback.

11.12.2018 v 16:47 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 280 | Diskuse

Pavel Janeček

Ach ta Sparta.. aneb parodie na řízení klubu?

"Na Slovácku selhali Kanga s Čivičem, kteří se nechali vyloučit, teď jsme to nezvládli znovu." "Musíme dohrát soutěž a pak si všechno v klidu s vedením vyhodnotit,"

10.12.2018 v 16:26 | Karma článku: 21.33 | Přečteno: 820 | Diskuse

Jan Mestan

Florbalizace světa: Kterak sport vysokoškoláků nakonec rozdrtí hokej

Florbalové mistrovství světa mužů v Praze bourá rekordy v divácké návštěvnosti - patrně padne hranice 150,000 diváků na všechna utkání. No, není se čemu divit. Florbal je zkrátka fenomén - sport rychlosti, vytrvalosti i přesnosti.

7.12.2018 v 21:36 | Karma článku: 19.46 | Přečteno: 573 | Diskuse

Jindra Svojan

Trenére, musíte …!

Toto je čtení pro trenéry. Pochopí, že „v tom” nejsou sami. Také pro ty, kteří si trenérskou práci malují v růžových barvách „naprosté a oddané součinnosti po linii rodiče – sportující dítě – trenér“.

6.12.2018 v 11:04 | Karma článku: 17.35 | Přečteno: 322 | Diskuse
VIP
Počet článků 164 Celková karma 18.32 Průměrná čtenost 2438

Novinářka a spisovatelka pracuje v časopise National Geographic, píše pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte fejetony v rozhlasovém pořadu ČRo Apetýt. Vydala sedm knih. Jako žákyně spisovatele učí tvůrčí Psaní podle Lustiga v Divadle Dobeška, v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psani-podle-lustiga.cz.

 

 

Najdete na iDNES.cz