Úterý 31. března 2020, svátek má Kvido
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 31. března 2020 Kvido

Padesátiny Gymnázia Na Vítězné pláni - strasti i legrace za totality

5. 10. 2017 8:31:18
Zatímco pražské Gymnázium Na Vítězné pláni se chystá v letošním školním roce oslavit své padesátiny, jeho bývalí i současní kantoři, jeho bývalí i současní studenti vyprávějí o tom, jak se škola během půl století měnila.

Jedním z pamětníků je i češtinář a spisovatel Miloš Hoznauer. 21. září 2017 mu bylo osmaosmdesát a ohníčky v očích mu pořád planou. V mých vzpomínkách stále zůstává tím charismatickým, osvíceným kantorem, který nás během studia na konci 70. let seznamoval i se zakázanými autory a zadával nám desítky slohových úvah na nejrůznější kontroverzní témata.

Před několika lety dostal slohový úkol i on. Bylo to během maturitního srazu, kde mu bývalý žák Josef Šťastný řekl: "Pane profesore, napište o stáří." Výsledkem je kniha Stařec na čekané, kterou si často beru do ruky a hltám ji jedním dechem.

"Máte-li starý automobil, tak čekáte, kdy se něco porouchá a také kdy přestane jezdit úplně. A stejně je na tom člověk," vysvětluje autor. "Také se jednotlivé součástky v organismu opotřebují, neduhy přicházejí jeden za druhým a nakonec... je konec. Takže stařec je pořád na čekané... když čeká na to, co se stane."

Díky němu jsem si uvědomila, že "na čekané" jsme svým způsobem všichni už teď... případně jednou, když všechno dobře dopadne, určitě budeme. Hoznauer k tomu říká: "Sám jsem neměl rád nerudné starce. I mně kdysi vadil pach staroby linoucí se z příbytků starých lidí, jejich upovídanost, vyzáblé údy, zanedbaný oděv... Když hrozilo, že by mě to mohlo potkat, věděl jsem, že musím nějak zásadně zareagovat."

A tak vznikly básničky a humorné i dojemné vyprávění o stáří dvojího druhu. O stáří mysli a těla. O stáří duševním a fyzickém, přičemž první lze ošálit, druhému zabránit nejde. V případě Miloše Hoznauera stále pobývá v pomalu chátrající tělesné slupce duch statečného kantora, který ovlivnil stovky studentů a nebál se jich zastat ani v dobách totality. Sama si pamatuji, jak jednou měl přijít na hospitaci do naší třídy jakýsi potentát ze Sovětského svazu. Češtinář si najednou uvědomil, že zapomněl vyřídit něco v kabinetě. Odběhl se slovy: "Kdyby dorazili, vyřiďte, že mám urgentní telefonát z Moskvy."

Své profesi věnoval svou první opravdu úspěšnou knížku Cesta do hlubin kantorovy duše. Na jejích stránkách líčí, proč se stal kantorem a jak se měnilo školství během jeho čtyřicetiletého působení. Jak se bortily ideály v padesátých letech, jak přišly naděje let šedesátých a nakonec pro něj zákaz publikování i výuky na vysoké škole po sovětské okupaci. I když normalizace přerušila jeho zářnou kantorskou kariéru, jeho vyprávění vůbec není černobílé.

V roce 1971 nastoupil na nedávno založené gymnázium Na Vítězné pláni (1968), kde ho zaštítil ředitel Zdenek Mikyška, se kterým se Hoznauer z minulosti dobře znal. Mikyška musel projevit značnou odvahu, aby kamaráda ubránil, neboť pohlaváři na obvodním výboru Komunistické strany měli úkol Hoznauera ze školy za každou cenu dostat pryč. A nejen že tlačili na ředitele, ale zároveň přemlouvali členy rodičovského sdružení, aby sepsali petici se žádostí, aby jejich děti takový podvratný živel neučil; žádali školní výbor ROH, aby učitelé podepsali, že jej nechtějí v profesorském sboru. Jednou dokonce anonym ohlásil, že Hoznauer vyučuje o zapovězených autorech či že hanobí sovětské filmy. Zastal se ho tehdy sám šéf kontrarozvědky plukovník Hübler. Zavolal inspektorovi a řekl mu: „Kdybyste ty filmy viděl, tak byste se hodnocení nedivil.“ Tím vyšetřování skončilo a ředitel Mikyška si mohl zase vydechnout.

"V listopadu 1989 však Zdenek Mikyška špatně odhadl situaci," líčí Hoznauer. "Když jsem stal na gymnáziu předsedou Občanského fóra, řekl mi: 'Už tě nebudu chránit.' Odpověděl jsem mu: 'Už nemusíš, Zdenku. Teď budu chránit já tebe." I kvůli němu jsem odmítl stát se novým porevolučním ředitelem. Nechtěl jsem být jeho nadřízeným. On však svou degradaci na řadového kantora přijal s noblesou. A když měl v jídelně dozor, studenti ho dále oslovovali: pane řediteli."

Vloni Miloš Hoznauer napsal další knihu Lodní kufr. Sál při autogramiádě zaplnily desítky jeho bývalých studentů. Mezi nimi celebrity jako herečka Táňa Medvecká, básník Jiří Rufl. Jeho žákyní byla i moderátorka Lucie Výborná. Ti všichni tvrdí, že je k profesi nasměroval právě jejich češtinář.

Chcete-li se o příběhy z Gymnázia Na Vítězné pláni podělit i Vy, pošlete je do konce října na adresu:

demingerova@national-geographic.cz

Chystáme se po novém roce vydat k 50. výroční GVP společnou knížku vzpomínek. Více též na:http://www.gvp.cz/gvp50/

První vlaštovky už přiletěly:

Štěpánka Drexlerová Falberová:

Dobře, tak mne to dohnalo. Před týdnem jsem dostala mail od spolužačky Dany s informací, že náš gympl bude oslavovat 50 let a jestli bychom nenapsali pár vzpomínek na naše školní léta. Lenost mi velela mail smazat, rozum mi bulíkoval, že nemám čas, ale vzpomínky se rozvířily jako hladové rybičky, když nasypeš zrní do akvária.
Jak bych měla začít? Byli jsme normální třída za totalitního režimu, který se netvářil, že někdy skončí. Byli jsme zvláštní mix. Mix prominentních mazánků, mix chytrých dětí nenápadných rodičů, mix rebelů rodičů rebelů. Takhle nás náš ředitel Mikyška, přezdívaný Kiš, schválně namixoval. A měli jsme veliké štěstí – kolem nás byli profesoři, kteří byli namixování asi stejným klíčem.
Tělocvikář Vrána, pravým jménem Vránek, nikdy neodmítl pomoci nám vyhnout se zkoušení tím, že nás požádal o přenášení žíněnek z jedné tělocvičny do druhé zrovna v době, kdy někdo z nás měl být zkoušený.
Angličtinářka Heška (Hešková) – mírně zmatená vdova po anglickém pilotovi z druhé světové války, která doufala, že když nás bude mlátit Moderní učebnicí angličtiny do hlavy, tak nám to půjde lépe.
Profesor Lukáš Tejnor, který prohrál sázku se studenty a přijel na svém koníkovi až do vestibulu školy.
Naše třídní Holá a její výroky typu, že „slepičí mozek je také mozek“, že „nás tlačí bota, bota času“ a že „prázdniny jsou od toho, abychom se naučili všechny hlavní města na světě“. Dodnes si pamatuji „Lesotho, Maseru – já té Holé naseru“.
A nebyla bych odkojenec Vítězné pláně, kdybych nejmenovala nejvíce milovaného profesora češtiny Miloše Hoznauera. Byl šaramantní, ironický, vtipný. Nesmírně chytrý a zkušený. Byl provokující, náročný a požitkářský. Jeho hodiny byly úžasné. Zábavné, podněcující, naučné. Svým osobitým humorem obcházel všechna možná školní nařízení, která se mu zdála hloupá a zbytečná. A my ho radostně následovali. Na bramborových brigádách nosil oblečení jako kanadský honák a prstem nám ukazoval, které brambory mu máme sbírat do soukromých pytlů. Posílal nás na různé pochůzky po městě a každou hodinu nás zkoušel z mluvních cvičení. Díky němu jsme češtinu všichni milovali. Každý po svém, ale všichni.
Je nespravedlivé, že nevyjmenuji všechny kantory, protože všichni nás nějakým způsobem ovlivnili a nasměrovali. Nakonec jsme do jednoho odmaturovali a rozletěli se do světa. Jsou z nás lékaři, malíři, právníci, spisovatelé, podnikatelé, sportovci, profesoři, rodiče... no prostě samí bezvadní lidé. Občas na sebe narazíme – my absolventi gymnázia Na vítězné pláni ze všech možných ročníků a při vzpomínání se z nás zase stanou bezstarostní studenti.

Lenka Klášterková Čábelová:

Naše zeměpisářka měla obdivuhodnou schopnost udělat i z velmi praktických a životem nabitých předmětů úmornou teorii. Pro většinu žáků a studentů znamená tělák celkem vítaný a intelektuálně nenáročný pohyb po hřišti či v tělocvičně. Jedničku získáte za zvládnutý kotrmelec či výmyk, občas musíte přetrpět závod na 1500 metrů... Nebo třeba písemku z pravidel míčových sportů. Asi jsem se rozměry hřišť a počty hráčů v házené na nezbytně nutnou dobu nějak naučila, ale zásadní stopy ve mě toto memorování nezanechalo (syn dodnes protáčí panenky, když se u hokeje zeptám, jaký se hraje poločas). Mnohem větší dopad měly podobné písemky v zeměpise. Místo zábavného a celkem užitečného doplňování slepých map či diskusí o tom, jak prostředí ovlivňuje kulturu, jsme byli pravidelně testováni na pořadí států podle množství vytěžených surovin. Bohužel nešlo jen o superstrategické suroviny jako ropa či zemní plyn, ale na přetřes se dostala snad celá půlka Mendělejovy tabulky prvků... Člověk se většinou nespletl, když na dvě z prvních tří míst umístil Sovětský svaz a Spojené státy, ale to bohužel nestačilo. Na písemný test jsme museli znát přesné pořadí prvních pěti až deseti zemí.

S neblahým tušením, že množství těžby i význam jednotlivých surovin se (na rozdíl třeba od typu kostí v lidském tělem) může velmi rychle měnit, jsme si lámali hlavu, k čemu tyto znalosti mohou být a proč je po nás paní profesorka tak důsledně a s takovou precizností vyžaduje. Nějaký důvod to přece musí!Tehdy jsme na to ještě nepřišli a museli jsme se spokojit s tím, že "jednička ze zemáku taky není špatný důvod se to prostě našprtat". A začali jsme si tvořit sofistikované memotechnické pomůcky, jak si ty velmi podobné, ale bohužel ne úplně identické seznamy, zapamatovat. V hlavě mi z té doby zůstala třeba Šunka v Mexiku, jakožto metaforické vyjádření pořadníku těžby mědi v roce 1987. (Možná to nebyla měď, ale nikl. Nebo kobalt. To jsem už zapomněla a znalci stavu těžby strategických nerostů v 2. polovině 80. let mi laskavě prominou.) Možná uhodnete, že prvenství v tomto případě patřilo Sovětskému svazu, následovaly USA, Nikaragua, Kanada, Argentina, Venezuela a Mexiko.

Žebříček jako takový mi samozřejmě nikdy k ničemu nebyl, ale pochopila jeden základní princip fungování lidské mysli. Chcete-li, aby si lidé cokoli zapamatovali, musíte jim to sdělit jako příběh. U nudných dat a suchých informací to platí dvojnásob. Příběh vyvolává emoce a aktivuje představivost a tím v nás zanechává stopy. Proto třeba dětem předáváme jednoduchý pokyn, že nemají otvírat cizím lidem, tím, že zdlouhavě vyprávíme pohádku o vlkovi a kůzlátkách. Nemusí to být hned celý román - na poradě či prezentaci často stačí vtip, anekdota ze života, jednoduchá metafora... Život je prostě příběh a lidský mozek není stavěný na tabulky. Hledat v mapách jsem se naučila na dětských táborech, ale díky hodinám zeměpisu dones s chutí hledám příběhy i tam, kde by je nikdo nečekal.

Mirka Vopavová Zlatníková:

Tělocvikářem na našem gymnáziu byl profesor Vránek - chlapík, jehož laskavá povaha byla natolik známá, že ji pro jistotu maskoval drsným slovníkem. Toho léta nás vzal na vodu. Posadit třicet šestnáctiletých výrostků do kánoí chce obrovskou odvahu i zkušenost... až dneska si umím představit, jak velkou. Míra Vránek měl obojí.
"Debilové," říkal nám a jeho modré oči se doširoka smály, "dneska se pokusíte dopádlovat až do Veselí nad Lužnicí. Tam vás jednoho po druhém nakopu do vlaku. Pak si dám panáka a budu doufat, že o nikom už do smrti neuslyším."
Poslední den, jen několik kilometrů před Veselím, nám dal šanci sjet náš první jez - šlajsnu, jak říkají vodáci. Lužnice byla v těch místech rychlá a pod jezem dost vody i hodně kamenů. Tam končila všechna legrace, ale začínaly zkušenosti, které pak člověku k něčemu jsou.
Nahoře nad jezem nás stálo dvanáct. Ukázal nám místo, kudy se dá šlajsna sjet, způsob, jak si na ni najet. Jak zacházet s pádlem nahoře a jak v peřejích.
"Hlavně to pádlo každý pořádně držte," odsekával větu od věty. "Jakmile ho ztratíte, bude loď neovladatelná!"
I když jsme vedli pubertální řeči, poslechli jsme ho na slovo. Natočili jsme loď ke středu jazyka, nasadili správnou rychlost a šup, byli jsme pod jezem.
Zaslechla jsem, jak zadák radostně zavýskl, a pak se cosi stalo. Snad vítr, snad se jeden z nás moc naklonil, voda byla najednou všude, nahoře i dole. Držela jsem pádlo a nemohla dýchat.
Tma, panika, poprvé v životě skutečný strach o život. Pak si pamatuju Vránkovu ruku, která mě vytáhla za vlasy nad vodu, a jeho mocný ryk: "Kurva fix, slepice, proč neplaveš, když se topíš?!"
Proč? Protože jsem stále držela pádlo, které mi tak spolehlivě pomohlo přes jez. Kdo však drží úpěnlivě pádlo, ten nemůže dělat tempa.
Léta jsem tuhle příhodu vyprávěla v situacích, kdy se sešlo pár vodáků a vypukla tradiční soutěž o nejvtipnější historku. Až časem mi došlo, že Vránek formuloval heslo použitelné v každé situaci, když je třeba odložit pádlo. Když se věci, lidé nebo okolnosti změní natolik, že se obrátí proti nám. Nikdy netrvejte na ničem, co se vám v minulosti vyplácelo nebo co jste milovali, pokud vám to začne ubližovat. Zapamatujte si, prosím, slova velkého filozofa, našeho tělocvikáře Míry Vránka z Nuslí:
"Kurva fix, slepice, proč neplaveš, když se topíš?!"

Sbíráme nejen vzpomínky, ale i povídky, básničky, prostě vše, co napsali kantoři a studenti GVP.

Víte, odkud se vzal název Gymnázia Na Vítězné pláni?

Většina absolventů asi tuší spojitost s nějakou vítěznou bitvou... Takže v místě dnešní školy byly původně dvě vesnice: Nusle a Krušina. Tam byl v 11. století vystavěn kostel sv. Pankráce a Krušina se přejmenovala na Pankrác.Pankrácká pláň se v průběhu dějin často stávala místem bojů díky své poloze. Byla blízko Prahy (osady Nusle a Pankrác se staly součástí tzv. Velké Prahy až 1. 1. 1922) a místní stráně byly navíc osázeny vinnou révou. Zmíněná bitva sekonala 1. listopadu 1420 mezi vojskem Zikmunda Lucemburského a spojeným vojskem husitů z různých míst v Čechách a Pražanů pod vedením Hynka Krušiny z Lichtenburka. Vojska bojovala od kostelíku sv. Pankráce až k dnešnímu Náměstí Bratří Synků. Husitské vítězství v mírném svahu nad náměstím tak dalo místu název “Na Vítězné pláni”, který přetrval až do dnešních dnů a bitva vešla do dějin jako “Bitva u Vyšehradu”.

Autor: Dana Emingerová | čtvrtek 5.10.2017 8:31 | karma článku: 16.61 | přečteno: 1730x

Další články blogera

Dana Emingerová

Bajka o Adamovi, Evě a koronaviru

Když Adam a Eva ochutnali v ráji jablko ze stromu poznání dobra a zla, hned začali brblat: „Včera bylo dusno, dneska zase leje... Ptáci po ránu řvou a pampelišky nám zaneřádily trávníček.

17.3.2020 v 14:34 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 246 | Diskuse

Dana Emingerová

Byla v Cortině d´Ampezzo, je nemocná, přesto ji nevyšetřili

Sípala do telefonu tak, že kdyby koronavirus měla, musel by proskočit telefonní linkou... Doufá však, že nákazu nemá. Chtěla být zodpovědná a nechat se vyšetřit. Nepodařilo se jí to...

11.3.2020 v 8:58 | Karma článku: 43.32 | Přečteno: 11642 | Diskuse

Dana Emingerová

Kafkárna - napsala Dana Emingerová

Od začátku to byla taková kafkárna. „Dobrý den, chci se s vámi sejít, protože jste ZAJÍMAVÝ, ale nevím proč,“ řekla jsem do telefonu.

21.2.2020 v 18:45 | Karma článku: 14.63 | Přečteno: 558 | Diskuse

Dana Emingerová

Ve vyšehradských hradbách je zazděný kostel

Vyrůstala jsem pod Vyšehradem, aniž bych tušila, co všechno ukrývají hradby před našimi okny. V šancích nad Vratislavovou ulicí, kde jsme bydleli, je totiž nejen zazděná brána, ale dokonce celý kostel...

20.2.2020 v 14:05 | Karma článku: 32.31 | Přečteno: 1217 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jana Karvaiová

Jak vyhovět všem a zůstat při zdravém rozumu

Jde to nebo ne? Nejde. Ale můžeme si to v hlavě nastavit tak, že to bude snesitelné. Heslo pro učitele zní: nikdy nevyhovíš všem, děláš, co můžeš, tak se tím netrap.

31.3.2020 v 8:54 | Karma článku: 6.00 | Přečteno: 114 | Diskuse

Pavel Chalupský

Na něco jsme asi zapomněli.

Ať se děje co se děje, příroda i Vesmír si jedou stále to svoje. Virus nevirus. A to je dobře. Oni nezapomněli. My asi ano. Zkusme si to tedy společně připomenout.

31.3.2020 v 7:58 | Karma článku: 7.23 | Přečteno: 186 | Diskuse

Vojtěch Kment

Rouškovat či nerouškovat?

Prosím rouškejte dál. Vysvětluji, proč byste měli. V době naprosté exploze nákazy v New Yorku a v Londýně česká média recyklují měsíce staré stanovisko WHO a znejistila občany. Korejský profesor za to WHO pozoruhodně kritizuje.

31.3.2020 v 5:20 | Karma článku: 22.99 | Přečteno: 820 | Diskuse

Vladimír Havránek

Přispěla hradní sebranka k náhlému odchodu Jaroslava Kubery?

Kancléř prezidenta Vratislav Mynář si měl na čínské ambasádě objednat ostrý dopis pro Jaroslava Kuberu v souvislosti s jeho plánovanou cestou na Tchaj-wan. Čína v dopise pohrozila potrestáním jeho, i našich firem v Číně působících

30.3.2020 v 22:32 | Karma článku: 35.06 | Přečteno: 1405 | Diskuse

Zdeněk Fekar

Nebuďte udavači! Dodržujte karanténu. A choďte na procházky

Smrtící virus na nás útočí ze všech stran. Je ho plný internet, televize, sociální sítě. Jen vystrčíš nos na ulici a jsi mrtvý... Lidi, neblázněte! Situace je vážná, ale víc než cokoli jiného teď potřebujeme zdravý rozum.

30.3.2020 v 21:14 | Karma článku: 23.90 | Přečteno: 837 | Diskuse
VIP
Počet článků 183 Celková karma 25.98 Průměrná čtenost 2357

Novinářka a spisovatelka pracuje v časopise National Geographic, píše pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte fejetony v rozhlasovém pořadu ČRo Apetýt. Vydala sedm knih. Jako žákyně spisovatele učí tvůrčí Psaní podle Lustiga v Divadle Dobeška, v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psani-podle-lustiga.cz.

 

 

Najdete na iDNES.cz