Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dostupný heliskiing v italském Livignu

11. 03. 2017 8:57:07
Nemusí jít jen o adrenalinové bláznovství. Když je hezky, může si v Livignu objednat vrtulník a sjet "svou horu" téměř každý dobrý lyžař. Moje trasa vedla volně zvlněnou krajinou, kde jsem místo vleků a lyžařů potkávala kamzíky.

„Profíci, kteří natáčejí adrenalinové filmy, to je zvláštní kapitola, ale při lyžování s klienty musí být na prvním místě bezpečnost. Pokud poletíme, bude to do oblasti, kde garantujeme téměř stoprocentní bezpečnost,“ ujišťoval mě Roberto Brakemeier, který má heliskiing v Livignu na starosti. Jedním dechem však dodával: „To však samozřejmě neznamená, že se nemůže nic stát. Dostaneš protilavinovou výbavu, airbag, pípák. Tohle jsou vysoké hory a prostě nikdy nevíš. Takže téměř sto procent, ale nikdy ne celých sto procent.“

Všichni horští vůdci, kteří v tomto severoitalském středisku doprovázejí lyžaře během heliskiingu, mají nejvyšší licenci IFMGA. (Jde o Mezinárodní asociaci federací horských vůdců, jejichž speciální výcvik trvá mnoho let.) Právě tyto borce jsem vyhledala v baru známého freeridového klubu v centru Livigna.

„Když budete chtít, helikoptéra vás vyveze do míst, kde je záruka nádherného prašanu, v němž ještě nikdo nejel,“ vysvětluje Roberto. „Jen se musí umoudřit počasí,“ dodá jeho kolega Stefano Sosio a mávne rukou ven. Zrovna začalo sněžit a pořádně fučí.

Upíjíme pivo a vyprávíme si o horách a tvrdých horalech, kteří od nepaměti v Livignu žili. Na stole leží miska s arašídy a pod nimi vrstvy burákových slupek, které slouží jako netradiční povrchová úprava v pivovaru Birreria 1816. Číslo neuvádí rok založení, jak by se nabízelo, ale nadmořskou výšku nejvýše položeného pivovaru v Evropě.

Livigno se totiž rozprostírá sice v údolí, ale to je o 200 metrů výš, než se tyčí vrchol Sněžky. Teprve nad městečkem se zvedají třítisícové horské masivy, které ještě v minulém století na celou zimu odřízly od zbytku světa chudou horalskou osadu kdysi pojmenovanou Vinea et vineola. Název v místním dialektu nijak nesouvisí s vínem, nýbrž s neustálou hrozbou lavin. Ani dnes zde hosté nic nezmohou, když se počasí pokazí a cesty zavalí sníh. Helikoptéry nepřepraví ani nejbohatší Rusy... Prostě všichni mají smůlu a musí počkat, až nečas a lavinové nebezpečí pomine. Vysokohorské městečko totiž spojuje s Evropou v podstatě jen úzká myší díra s jednosměrným střídavým provozem – starý tunel La Drossa vyvrtaný pod horou na švýcarsko-italské hranici.

Pohádkový svět malebného Livigna ukrytého za hradbou hor má svůj nezaměnitelný genius locci. „Lidé tu žili už ve středověku,“ vypráví Stefano. „Ale teprve v roce 1952 nás spojila s italským vnitrozemím vysokohorská silnice z Bormia vybudovaná přes dva průsmyky. A od roku 1959 tu začaly fungovat první dva vleky.“

I přes složitější dostupnost se během půl století proměnila neznámá osada v Lombardii v jedno z nejlepších lyžařských center Evropy. Zásadní změnu pro zapadlou vesničku na švýcarsko-italském pomezí přinesla stavba přehrady Punt dal Gall dokončená v roce 1968. Tehdy Engadinské elektrárny prorazily na švýcarské straně pod horou Munt la Schera úzký 3 385 metrů dlouhý tunel. Původně úzká štola sloužila pro přepravu materiálu na stavbu přehrady. Poté, co byla 130 m vysoká oblouková přehradní hráz dokončena a jezero zaplavila voda, otevřel se tunel La Drossa pro veřejnost a přes Švýcarsko začali do Livigna proudit turisté.

„Dá se sice přijet i z Itálie, ale v zimě je cesta přes průsmyky z Bormia neprůjezdná, a tak objížďka představuje pro většinu návštěvníků z Evropy téměř dvě stě kilometrů navíc,“ vysvětluje Roberto a dodává, že místní by sice chtěli tunel pod horou modernizovat a rozšířit, ale švýcarští majitelé jsou zatím neoblomní. „Vyhovuje jim, jak vydělávají na vybírání drahého mýtného.“

Dva dny sněžilo. Vrtulníky nelétaly. Marně jsem každé ráno vyhlížela slunečný den, abych se mohla vydat na vysněnou, ale obávanou výpravu. Zatím jsem ve sněhové metelici aspoň trénovala. Jezdila jsem podél sjezdovek v čerstvém prašanu na speciálních freeridových lyžích. Půjčila jsem si plácačky – model s vyceněným medvědem.

Trochu mě strašily svým divokým designem, ale byly široké pod patou, takže hlubočák krájely mnohem snáze, než mé elegantní slalomky... I na nich to ale byla pořádná dřina. Vydržela jsem mimo tratě vždycky tak půlden a pak jsem se ráda vracela na upravené sjezdovky.

A ty jsou v Livignu skvělé. Padají do městečka z obou stran údolí v délce 115 km. Západní část Carosello je vyhlášená širokými carvingovými tratěmi a lyžuje se tu až do výšky 2796 metrů. Protilehlé Mottolino má kromě skvělého snowparku i bohaté možnosti lyžování ve volném terénu. Právě hlavně tam jsem trénovala na den D.

Jenže dva dny před odjezdem domů Roberto zavolal: „Tak dnes v poledne se sejdeme na horní stanici kabinky Carosello 3000. Máme slunečnou předpověď, bude to pohádka. Vybrali jsme ti lehký terén na míru. V okolí máme několik vytipovaných zón, kde je lyžování snadné a kde sjezd z vrcholu hory do údolí volným terénem zvládne téměř kdokoliv.“

Ve dvanáct hodin se scházíme u lanovky. Nejdřív se učíme skládat protilavinovou sondu a smontovat lopatu na sníh. Pak zapínáme a kontrolujeme pípáky, uvazujeme si napevno i mezi nohama bezpečnostní popruhy batohu s airbagem, aby se v lavině ze zad neuvolnil. A za chvíli už se krčím v pětičlenné skupince uprostřed kruhu provizorního sněhového heliportu. Slyším helikoptéru a srdce mi buší jako zvon.

Všechno probíhá hrozně rychle. Než se stačím vzpamatovat, sedíme ve vrtulníku a letíme směrem k Bormiu. Stroj trhavě pluje po modré obloze nad údolím říčky Aqua Granda.

Domečky Livigna vypadají z výšky jako kostičky lega. Mezi nimi se vinou stužky cest a silnic. Vidím lyžařské terény Mottolina, mineme vysokohorskou osadu Trepalle, obkroužíme třítisícový vrchol Monte Foscagno nad stejnojmenným průsmykem a zamíříme přes další méně obydlené údolí Pilá k masivu Monte Rocca.

„Támhle to je,“ ukazuje Roberto na třímetrové plató ve výšce asi 2800 metrů.

Vystoupíme z helikoptéry, zatímco Roberto vykládá lyže z vnějšího nosníku pod schůdky. Ani nestihneme společné vrcholové foto s vrtulníkem, protože stroj hned odlétá. Během několika vteřin je z něj malá tečka na obzoru. Ocitáme se v království ticha.

Připadám si jako Hillary, když stanul na Mt. Everestu. Kochám se nádhernou zimní krajinou, kde nevedou žádné vleky a lanovky. S pokorou pozoruji bílé svahy, na nichž jsou namalované jen stopy zvířat.

„Možná uvidíme i slepého kamzíka,“ říká Stefano. Zdejší hory zná do nejmenšího detailu.

Sníh je hluboký, ale lehoučký. Brzy vyladím rytmus a houpu se vpravo, vlevo. Jedu po kolena v pohádkovém prašanu. Ani nemohu uvěřit, jak to hladce zvládám. Obavy střídá euforie.

Poprvé v životě sjíždím první stopou z alpského vrcholu. Do žádných skalních průrev, ale po mírně zvlněných, širokých pláních, na nichž se odráží slunce ze stříbrných vloček jako z tisíce zrcátek. A cítím, jak je mi tady – vysoko a daleko od lidského hemžení – dobře.

Padáme do mělké úžlabiny. Rozhlížím se. Trasa je bezpečná, nikde žádné lavinové svahy. Nemohu uvěřit, jak krásně mi to jde. Nechávám za sebou podpis v podobě ladné vlnovky. Přede mnou Stafano, zezadu jistí naši výpravu Roberto. Místy seskakujeme z prudších zlomů, není to těžké.

Nejednou zjišťuji, že stojím pár metrů od kamzíka. Chce utéci, ale jak napovídají jeho stopy, točí se už dlouho po stráni v kruzích, protože neumí najít správnou cestu... Je to ten, který trpí sněžnou slepotou. „Do jara určitě nepřežije,“ konstatuje Roberto.

Nakonec se otevře pohled na nedotčenou pastvinu, na níž se v létě pasou stáda krav. Jízdu končíme u statku v údolí Pilá, kde kydá hromadu hnoje usměvavý venkovan. Pyšně ho zdravím. Ještě ráno, když jsem sledovala z okna hotelu nedostupné vzdálené štíty tyčící se nad Livignem, nevěřila jsem, že bych tak snadno dokázala ve volném terénu jet. A najednou je to za mnou. Během půl hodiny jsme překonali 700 výškových metr. Tak rychle to uteklo! Teď už zůstanou jen krásné vzpomínky.

Jeden let s horským vůdcem stojí 720 eur. Do helikoptéry se vejdou čtyři zákazníci, každý tedy platí čtvrtinu – 180 eur. Druhý a další let stojí 95 eur na osobu. 10 eur dáte za vypůjčení povinné protilavinové výbavy (batoh s airbagem, lavinovou sondou, lopatou a pípák). Let je potřeba zarezervovat dopředu.

Autor: Dana Emingerová | sobota 11.3.2017 8:57 | karma článku: 14.79 | přečteno: 488x

Další články blogera

Dana Emingerová

Blábolení kolem zodpovědnosti

Co je zodpovědná firma? To je moderní téma, nad nímž mudrují manažeři v mnoha firmách a jejich publikacích.

16.11.2017 v 9:00 | Karma článku: 16.89 | Přečteno: 583 | Diskuse

Dana Emingerová

Zelený had

Mí synové a jejich tatínek, otřelý bývalý válečný zpravodaj, milují nebezpečí, takže naše dovolené se často mění v jedno velké dobrodružství. Třeba v exotických krajích, kde se to hemží jedovatými hady...

15.11.2017 v 8:43 | Karma článku: 12.25 | Přečteno: 479 | Diskuse

Dana Emingerová

Jak jsem skákala z vodopádů Krka, zamilovala se, hořelo a umřel papež

Češi, kteří „jezdili do Jugošky“, ještě pamatují fascinující přírodní amfiteátr řeky Krka, kde se koupaly tisíce lidí. Vodopády byly přístupné, dalo se slunit u jednotlivých tůní. A já jsem se tam učila skákat z útesů do jezírek.

8.10.2017 v 11:42 | Karma článku: 24.96 | Přečteno: 1484 | Diskuse

Dana Emingerová

Padesátiny Gymnázia Na Vítězné pláni - strasti i legrace za totality

Zatímco pražské Gymnázium Na Vítězné pláni se chystá v letošním školním roce oslavit své padesátiny, jeho bývalí i současní kantoři, jeho bývalí i současní studenti vyprávějí o tom, jak se škola během půl století měnila.

5.10.2017 v 8:31 | Karma článku: 13.41 | Přečteno: 749 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petra Brabencová

Benátští Páni kluci

Páni kluci jsou i tady! Akorát jejich kabriolet nemá čtyři kola, ale kormidlo a kýl! Představuji si, jak to předávání nové ,,káry" může probíhat.....

23.11.2017 v 18:08 | Karma článku: 5.19 | Přečteno: 182 | Diskuse

Jan Maceček

Sri Lanka...ráj i peklo... část 3

S mladším bratrem, napůl domorodcem, poznávám život a problémy obyčejných lidí na ostrově, který je cílem zájezdů do exotiky cestovních kanceláří. To, co my, ale jejich klienti nikdy nezažijí.

23.11.2017 v 17:22 | Karma článku: 10.91 | Přečteno: 291 | Diskuse

Hanka Slanařová

Tokajská oblast v cikánských povozech

Po úspěšné ukrajinské výpravě po poloninách na koních jsem se nadchla pro cestování. Další cíl: Tokajská oblast v cikánských povozech.

23.11.2017 v 17:09 | Karma článku: 9.81 | Přečteno: 263 | Diskuse

Michal Dokoupil

V zemi obřího blikajícího delfína

Vláda prezidenta Xi Jinpinga nedávno zakázala výstavbu v Číně tak populárních budov s podivnou architekturou. O co tím země přišla, dokazuje například naše návštěva města Jiayuguan.

23.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 7.54 | Přečteno: 129 | Diskuse

Milan Zajic

Cestou za sluncem .....

Je klasické podzimní počasí. V nížině je mlha, hnus, vlhko a zima. Za to na kopcích je slunečno, opalovačka, láska, pohoda. A tak se vydávám pěšmo za sluncem ....

23.11.2017 v 14:11 | Karma článku: 6.88 | Přečteno: 97 | Diskuse
VIP
Počet článků 144 Celková karma 16.88 Průměrná čtenost 2579

Novinářka a spisovatelka pracuje v časopise National Geographic, píše pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte fejetony v rozhlasovém pořadu ČRo Apetýt. Vydala sedm knih. Jako žákyně spisovatele učí tvůrčí Psaní podle Lustiga v Divadle Dobeška, v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psani-podle-lustiga.cz.

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.