Kouzelná zahrada (povídka)

Tak dneska už by měli přijet, Honzíku,“ dočetla babička telegram. Byl srpen 1968 a táta s mámou se po půlroční pracovní cestě měli vrátit z Německa.

„Jak strašně se už Honzíkovi po nich stýskalo. Naštěstí mu děda večer co večer před spaním vyprávěl o zahradě s tajemnými balvany. Povídal, že pod nimi se v noci otvírají chodby, co vedou k lidem, které nejvíc milujeme, ať už jsou kdekoliv. Kdyby těch pohádek nebylo, asi by se uplakal steskem. Takhle stačilo si večer v posteli představit, že až usne, vyjde z kouzelné zahrady maminka a bude ho celou noc hladit po vlasech, dokud se zase neprobudí.
 

„Skoč k Sáře pro droždí,“ řekla babička a podala mu pětikorunu. „Něco dobrého tátovi a mámě upečeme.“ A pak ještě dodala, aby se nikde necoural, že možná přijde bouřka. Z dálky totiž už bylo slyšet dunění.
V krámku „u Sáry“ dole v ulici nikdo nebyl. Honzík tam chvíli bezradně postával. Zdálo se mu, že vzadu někdo poslouchá rádio, a tak hodně nahlas pozdravil. Nějakou chvíli trvalo, než se objevila prodavačka, která už se léta nejmenovala Sára, nýbrž paní Borgesová.
Vypadala zaraženě. Obvykle se totiž usmívala. Vždycky se Honzíka ptala, jak se těší do první třídy. Jenže teď neříkala nic. A tak Honza začal sám, že už má do školy připravenou aktovku i penál. Chtěl ještě dodat, že máma mu přiveze z Německa dvacetibarevnou propisovačku, ale v tu chvíli se regály v obchodě roztřásly tak, že z nich začal padat prach. Dunění zvenku sílilo a nebyla to bouřka. Honzík vyběl na ulici a pohlédl do kovové hlavně obrovského tanku.
„Napadli nás Rusáci! Bude válka!“ slyšel hlas paní Borgesové, zatímco ze zatáčky nad Honzíkovým domovem, vyjížděla další šedozelená monstra.
„Války přece nejsou,“ zašeptal Honzík. Paní učitelka ve školce totiž často vyprávěla, jak její nebožtík padl při pražském povstání těsně před tím, než ruská Rudá armáda přivezla na tancích mír. A děti to chápaly asi tak, že vojny tenkrát „vyhynuly“ stejně jako dinosauři, o kterých si vyprávěli jindy.
V tom zpoza rohu vyběhl pan zahradník Kozák, ke kterému se chodilo pro ty nejsladší maliny v Loreticích. Mával zuřivě vzduchovkou proti tankům. Za ním se hnal Honzíkův dědeček s velkým praporem. Honzík viděl, jak z tanků vyskakují vojáci. Pak třeskl výstřel a pan Kozák se skácel i se vzduchovkou Honzíkovi k nohám. Chodník se začal barvit krví, která připomínala ty obrovské maliny z jeho zahrady.
„Utíkej honem domů, Honzíku!“ křikl dědeček-praporečník.
Utíkal. Nikoliv k domovu vstříc tankům, ale dolů ulicí. Pryč. Zahnul až pod Karlovem na úzkou pěšinku mezi domky. Po ní děti chodily s babičkou zkratkou kolem hospodářství tetky Rádlové do kostela. Jenže tetka, co babičce prodávala králíky a Honzíkovi pak v kotcích ukazovala slepá mláďátka, teď nikde nebyla… A tak pokračoval dál podél vysoké kamenné zdi, které si nikdy dřív pořádně nevšiml. V panice strčil do železných vrátek. Zrezivělý řetěz povolil a branka se skřípavě pootevřela. Škvírou se protáhl dovnitř, udýchaný padl do vysoké trávy. V ruce svíral pětikorunu na babiččino droždí a cítil, jak se třese zem. Když zvedl hlavu, nevěřil svým očím. Ležel v tajemné zahradě. Přesně takové, o které mu děda každý večer vyprávěl. Všude byly samé balvany a kameny, jako by je sem někdo poházel z nebe. Mezi nimi rostly ve vysoké trávě plané ovocné stromy a na nich zpívali ptáci, jako by venku nejezdily tanky.

Honzík se uvelebil pod jednu z jabloní a poslouchal vzdálené dunění. Měl hrozný strach a vůbec se mu nechtělo z bezpečí dědovy pohádkové zahrady odejít. A pak se to stalo. Jeden z těch velkých kamenů se pohnul. Objevila se tajemná chodba a z ní vystoupila Honzíkova maminka. A za ní táta.
„Broučku!“ hladili ho a Honzík jim vyprávěl, co dělal celé léto a jak už chodí sám nakupovat k Sáře.

                                                                            X x x
 
Odpoledne našla za kamennou zdí spícího Honzíka prodavačka, co se nejmenovala Sára, ale paní Borgesová. Rozbrečel se, protože v rozespalosti nechápal, kam se mu zase ztratili táta s mámou. „Byli se mnou v zahradě, co jsou ty kameny,“ tvrdošíjně opakoval, když ho vedla domů.
„Ještě že tam denně chodím,“ povzdechla paní Borgesová a dodala, že na loretickém židovském hřbitově odpočívá celá jejich rodina. Až na její maminku Sáru, kterou zabili nacisti v koncentráku. A zatímco vyprávěla, že Němci zabíjeli lidi po tisících, Honzík hloubal o tom, proč tedy táta s mámou jezdí do Německa, když jim tam hrozí takové nebezpečí. A také o tom, že v té zahradě nikoho odpočívat neviděl.
Ale to už potkali babičku. Když je viděla, pořád brečela a Honzík ji musel dlouho utěšovat. A pak zase utěšovala babička Honzíka, když zjistil, že máma s tátou se vrátili tajemnou chodbou zase zpátky do Německa a zapomněli mu doma nechat ten slíbený penál s dvacetibarevnou propisovačkou.
Když se svěřil dědovi, dostal pohlavek. Jak prý může v situaci, kdy Rusáci střílejí nevinné lidi, otravovat s propiskou. Děda huboval, že se koneckonců nediví, co z Honzíka roste, když jeho rodiče jezdí posluhovat Skopčákům, kteří dědovi za války v pracovním lágru zhuntovali zdraví a ani teď Čechům s ničím nepomohou. A také říkal, že každý, kdo zažil nějakou vojnu, moc dobře ví, že mír je jen krátká přestávka mezi válkami a že hodně brzy bude „ouvej“.
Babička se dědu snažila uklidnit. A utěšovala ho, že zahradník Kozák je sice těžce zraněný, ale neumřel a statečně bojuje o život. Honzík si pak představoval pana Kozáka, jak vzduchovkou míří na Ivany, bojuje s nimi o život a z prsou mu kape malinová krev.
 

X x xOd té doby se večer co večer všichni dívali skulinou mezi zatemněnými okny na projíždějící tanky a říkali: „Jedou Ivani.“ Honzík už nesměl chodit nakupovat k Sáře. Ani sám, ani s babičkou. Ta vždycky ráno odjela do města s prázdným vozíkem a zpátky ho přitáhla plný mouky, cukru, vajíček a soli. Děda jen poslouchal rádio. Honzík mu chtěl vylíčit, jak našel tu jejich kouzelnou zahradu. Ale děda ho vůbec nevnímal. A večer mu nepovídal pohádky, takže rodiče už nepřicházeli, ani když Honzík spal…Strašně se mu stýskalo. A tak se jednou za soumraku vytratil z domu a zamířil dolů ulicí až ke zkratce pod Karlovem. Na zahrádce viděl tetku Rádlovou, která se divila, kam jde sám. Jen pozdravil a nic jí nevysvětloval. Spěchal dál podél vysoké kamenné zdi až k brance s rezatým řetězem. Protáhl se úzkou škvírou dovnitř a díval se na kameny, pod nimiž se skrývaly tajemné chodby, vedoucí k tátovi a mámě.Honza chtěl totiž své rodiče zachránit stůj co stůj. Když oni mohli chodbou za ním, muselo to jít i obráceně. Jenže nešlo. Už se stmívalo a s žádným kamenem se nedalo pohnout. Co je-li to opravdu jen židovský hřbitov, kde o půlnoci vstávají mrtvoly z hrobů? Skrčil se do trávy pod jabloň. Oči se mu klížily. Brzy mu pod víčka vstoupila Sára, co ji zabili Němci. Pak ho pronásledovala hlaveň ruského tanku a k nohám mu padaly červené maliny. A najednou se to stalo.„Broučínku! Jsi tady?“ uslyšel známý hlas.„Který kámen to byl?“ blekotal, když Honzíka sevřeli do náručí táta a s mámou. A tak se tenkrát v té tajemné zahradě našli.

Krátce po té se rodiče rozhodli emigrovat. Honzík nikdy nezapomněl, jak se těsně před odjezdem vyptával dědy, jestli opravdu bude válka a jestli na světě existuje místo, kde nezabíjejí Sáry, ani zahradníky. Děda tenkrát jen smutně vrtěl hlavou. Brzy pak dostali do ciziny zprávu, že mu z toho všeho zklamání puklo srdce.
Dědův pohádkový svět tajných chodeb odešel spolu s ním. A zmizelo i město Honzova dětství. Už nikdy neviděl pana Kozáka, tetku Rádlovou, či paní prodavačku Borgisovou. Ani babičku, protože teprve po sametové revoluci rodina mohla vrátit domů a to už byli tihle všichni dávno mrtví. Místo rodného domu našel jen betonové sídliště na místě, kde kdysi bývaly zahrádky, sady, malebné domečky a také krámek „u Sáry“, do kterého babička pouštěla Honzíka nakupovat to poslední léto, než přijeli Rusáci, …
V základech paneláků zůstalo pohřbeno hospodářství tetky Rádlové i maliny pana Kozáka. A někde pod městským parkovištěm zmizela i tajemná zahrada s vysokou kamennou zdí, v níž Honzík kdysi dávno uvěřil, že existují podzemní chodby, co vedou k lidem, které nejvíc milujeme.
Když se po tom místě Honza sháněl, ukázali mu „zachráněný“ židovský hřbitov. Byl to parčík uprostřed zaparkovaných aut obehnaný nízkou zídkou. V něm se tyčilo do výšky asi deset otesaných kamenů, jako by je tam někdo shodil z nebe. Na jednom z nich bylo jméno Borges. Ostatní obelisky s hebrejským písmem byly zabetonovány v té zídce, ohrazující ztracený svět lidí, kteří nejspíš „vyhynuli“ jako dinosauři. Na rozdíl od válek, které zůstanou asi navždy.