Psaní podle Lustiga - vzpomínky účastníků kurzu

Na jeho literárních kurzech jsem se za rok dozvěděla o životě, člověku i psaní víc, než během studia na univerzitě či za dobu celé profesionální praxe. Kouzlo jeho metody spočívalo v debatách nad literaturou a texty studentů.

Dnes by Arnoštovi bylo devadesát let. Nikdy nezapomenu, jak v červnu 2006 v polovině kurzu  přišel do Divadla Dobeška s oteklou tváří. Týden na to třídě vyrazil dech: „Čoveče, to nejsou zuby. Mám raka, je to nádor. Zrovna jdu z nemocnice, prý jsem absolutní ruina. Všichni jsou z toho vyděšení kromě mě. Já věřím v nejlepší…“ Celé dopoledne s ním pak byla legrace jako kdykoliv jindy.

Vyprávěl nám, jak psali nejlepší autoři světa a do toho míchal příhody z koncentráků. Jeho semináře byly neuvěřitelnou směsicí životních mouder smixovaných se smrští sprostých vtipů, od nichž se spisovatel bez mrknutí oka vracel zpět ke stavbě příběhů a antickým filozofům, na nichž stojí základy evropské literatury. Lidé, pro které jsem tehdy Arnoštův kurz na Dobešce zorganizovala, na jeho lekce dodnes s láskou vzpomínají...

Tyto práce vznikly nejen za Arnoštova života jako úkoly na kurz tvůrčího psaní, ale i poté, co spisovatel v roce 2011 odešel...

Petr Holub

Jak jsem poznal Arnošta Lustiga

šokující příběh, bořící mýtus legendy

Arnošt Lustig. Pane jo! Tak mě bude učit psát samotný klasik české literatury.

„Prosím tebe, jakej já jsem mistr, leda tak komickej,“ povídá mi chlápek v modrém pleteném svetru, který mu tak nějak nepadne. Pod vysokým čelem s šedivými vlasy koukají úzká, přivřená očka. Z nich sálají žhavé jiskřičky potutelnosti. Sedí na baru Divadla Dobeška a chystá se na naši první společnou hodinu tvořivého psaní.

„Dobrý den, Mistře,“ říkám. No, jak jinak byste pozdravili žijící legendu světové literatury napoprvé vy?

„Hele, bude voběd?“

Já čekám moudro v každé větě a jeho zajímá žvanec! Tak jsem mu slíbil o přestávce zabíjačkové hody s domácími jitrnicemi a on mi řekl: „Hele pocem, ty seš dobrej chlap!“

Pak povídal, že potřebuje do povídky nějaký ruský jméno a zrovna si nemůže na žádný trefný vzpomenout. Navrhl jsem tedy: „Co třeba Fjodor?“ A už mi to zůstalo.

„Dobrý psaní nesnese ohledy. Autor musí bejt odvážnej a napsat všecko, co cítí, co z něj potřebuje vyhřeznout ven. I když tím třeba naštve babičku nebo pana faráře,“ zdůrazňoval opakovaně. No tak dobrá, Mistře klasiku, máte to mít.

x x x

Arnošt Lustig umí žít. Asi proto, jak málo chybělo, aby se nedočkal dospělosti, váží si každého dne, každé příhody, každého člověka. Já zažít co on, zavřu se někde v lesích a kromě hospodského a prostitutek bych nechtěl vidět živou tvář. On věří v člověka. Optimisticky a bez výhrad. A to i přes statistické výzkumy, které prokazují, že každý čtvrtý člověk je blbec.

Arnošt Lustig všem tyká a neustále mu zvoní mobil, se kterým vede předem prohraný boj. „Mám novej a eště to s nim neumim,“ opakuje pokaždé. Ale ten, kdo se umí prát se životem, s koncentrákem, s těžkou nemocí, může si dovolit šarvátky s blbou krabičkou.

Snad ještě víc než v člověka věří Arnošt Lustig v ženskou – přinejmenším v některé její části. Vsadil bych se, že ctihodný pan profesor literatury ještě poměrně nedávno ojel všechno, co bylo po ruce. Je víc než evidentní, jak jeho očka mlsně okukují literární elévky se znepokojivě hlubokými dekolty. V minišatech a sukních sedí na hodinách literatury nohu přes nohu. Lačně čekají na každé Mistrovo slovo, aby mu hladově sebraly od úst malý kousek jeho duše, kterou mezi nás drobí. Ovšem nepochybuji, že on, kdyby mu to dovolily, by se zase pěkně chlípně popásl na každém kousku jejich těl. A troufám si tvrdit, že po Aristotelovi by při tom ani nevzdechl…

„Hele, jaký máš dneska kalhotky? Bílý?“ zeptal se jednou mé literární spolutovaryšky Markétky, která zrovna usilovně přemýšlela, jestli má její souvětí správnou konstrukci. Ten její výraz vidím dodnes!

Arnošt Lustig nám kázal číst Aristotelovu Poetiku, ale jedním dechem i Umění mrdati, Máchovy erotické deníky či Danteho Kundičky. Ačkoliv nás učil, že literatura má být vznešená a používat sprostá slova bychom měli v poměru jedno na tisíc slušných, nemohu si v tuto chvíli pomoci. Musím upřímně uvést, že Aristoteles mi do hlavy moc nelezl, zatímco Pojednání o kundě jsem pochopil hned napoprvé. A myslím, že také on Aristotela miloval až daleko, daleko za tím středobodem vesmíru, který dává smysl všemu mužskému pachtění.

„Já bejt tvůj fotr, tak tě řežu od rána do večera, ty děvko,“ řekl mi jednou, když jsem na hodinu nepřinesl domácí úkol. Měl pravdu ten Arnošt. Hergot! Za tyhle řádky si to zasloužím. Znectil jsem chodící památník českého písemnictví. A přece před vámi, Arnošte, vy bejku, s díky a úctou smekám.

Matěj Pravda

Bolavá duše veselého Arnošta

prázdninová úvaha na téma Člověk, který mě ovlivnil

Poprvé jsem ho viděl na premiéře divadelního ztvárnění románu Krásné zelené oči. Vzala mě s sebou máma. Lustigův příběh z koncentráku mě šokoval. Jako blesk z čistého nebe mě zdrtil osud holky stejně staré jako já. Po divadelním představení jsem předpokládal, že bude projev o hrůzách holocaustu, a místo toho Arnošt Lustig napjatému publiku, očekávajícímu moudro v každém slově velkého mistra, vyprávěl sprosté vtipy.

Kde se ukrývá Lustigova zraněná duše, jsem pochopil až z četby jeho knih. Psaním vypouštěl ven vše,co ho trápilo, aby se v životě zase mohl smát. Ještě teď slyším jeho hlas, když nás máma v divadle představovala: „Ahoj, Matěji, ty děvko.“ Pak mě vyzval, abych mu klidně říkal: „Ty bejku!“ Udělal jsem to, když k nám poprvé přišel domů na koprovku. Od mámy jsem dostal facku, zatímco babičku s dědou omejvali... Arnošt mě chtěl podpořit a situaci zachraňoval fórem o italském kabaretu, v němž vystupuje Veliký Frederico, senzace Říma. Rozbíjí před publikem a americkými novomanžely lískové oříšky svým obrovským přirozením. Po padesáti letech v Římě vystupuje stále už coby seschlý stařík a vysvětluje stejnému americkému páru, že musel přejít na kokosy, protože už špatně vidí!

Babičku polejvali podruhé, protože nesnáší sprosté vtipy. Jenže Arnošt jí vysekl poklonu na její koprovku i kyprá ňadra, čímž ji úplně odzbrojil. A děda po pár skleničkách pravil, že zná taky báječný vtip. O Velikém Alfonzovi, senzaci Madridu. Tento kabaretní silák při vystoupeních strkal své mužství do krokodýlí tlamy a při tom do zvířete bušil obrovskou palicí. Na závěr svého čísla vyzval muže v publiku, aby to zkusili také. Přihlásila se paní pod podmínkou, že do ní Veliký Alfonzo nesmí tak mlátit.

S Arnoštem prostě byla sranda. Ačkoliv jsem ho viděl jen párkrát, nikdy na něj nezapomenu. A vždycky budu myslet na to, co mi napsal jako věnování do Krásných zelených očí: „Máš skvělou mámu, máš tátu, buď rád na světě.“

Vendula Říhová:

Kamarádi

povídka na téma Nezvaný host

„Prosím tě, Vendulko, nevěděla bys o nějakém šikovném děvčeti?“ ptá se mě cestou do Plzně Arnošt. Vezu ho na premiéru divadelní adaptace jeho románu Krásné zelené oči. „Víš, upravuju před tiskem svou knížku Kamarádi a potřeboval bych rychle a hlavně pečlivě přepsat sto stránek.“

„Nevím, Arnošte,“ přemýšlím nahlas. „Já bych pomohla, ale mám málo času.“

Večer se povedl. Všichni jsou z účasti literárního klasika nadšeni. Probíhá společná beseda, autogramiáda, focení… Loučíme se.

„Vendulko, tak já ti pošlu těch sto stránek. To budeš moc hodná, když mi to přepíšeš,“ zdraví mě Arnošt. „A díky!“ volá už ze schodů.

No teda! Nestačím se ani nadechnout k odpovědi… No, tak jo, já to tedy přepíšu. Sto stran, to musím mít přeci za tři, čtyři večery hotové.

x x x

„Co to, proboha je?“ hrozím se nad počmáraným rukopisem Kamarádů. To je tedy partička! „Jak že se ten kluk jmenuje? Eliézer Propper-Deli? Jak se to píše? Renátka Ochsler Sálus, Pračlověk Weltfeind Flusser, Jednorožec neboli Hroch ředitel Freudenfeld… no já se snad zblázním. Už je půlnoc a já mám hotovo sotva šest stran! No nic, když jsem to slíbila, musím zítra začít dřív. Hned jak přijdu z práce, sednu k počítači.

Mali Kirsten Nováková, Luster Liebling alias Černý Pepe, tatíček Starý hadry kosti kůže, okresní rabín Arnošt Cytron – pozor, píše se s tvrdým Y! Bože, já padnu, to se nedá vydržet. Na podruhé deset stránek za celý večer…

Další den. Bolí mě za krkem, písmenka se mi pletou, ale začínám se trochu orientovat. Co asi zítra provede krotitel psů Weltfeind Flusser a jak se bude vyvíjet vztah mezi Mali Kirsten Novákovou a Lusterem Lieblingem alias Černým Pepem?

Po necelém měsíci odesílám do Prahy sto stran.

„Miláčku, ty jsi úžasná,“ slyším na druhém konci telefonu Arnoštův hlas. Zní mi to jako rajská hudba, než řekne: „Já jsem teď upravil dalších sto stran…“

Ticho.

„Miláčku, vůbec bych si netroufl tě o něco žádat, ale seš bezva holka. A takhle krásně jako ty by to nikdo přepsat nedokázal.“

„Dobře, tak jo, Arnošte, snad to nějak zvládnu.“

x x x

Nezvaní hosté. Už je všechny znám. Kamarády a kamarádky ze sirotčince v Belgické 25. Šestnácti, sedmnáctiletí, s nimiž každý den prožívám jejich příběhy z 2. světové války. Přepisuji, jak moc se začínají milovat Mali s Pepem, jaké hezké věci si spolu říkají, co spolu dělají a taky jak se nad Prahou stále více stahují německá mračna.

Už nemohu přestat. Musím to dopsat do konce. Jsem ve stavu vytržení. Beru od Arnošta další díly rukopisu k přepisování. Není to tři sta stran, ale pět set. Moje domácnost se mění k nepoznání. Běhám z práce rovnou ke klávesnici. Víc nestíhám. Záda mě bolí, oči pálí při lampičce, rozsvícené dlouho do noci. Všechno prožívám s postavami. Při některých pasážích pláču, jindy mám vztek, jsem rozněžnělá.

„Není to moc erotický?“ ptá se mě Arnošt.

„Je, Arnošte, ale moc krásný,“ odpovídám po pravdě.

x x x

Hotovo! Úžasný pocit. Odevzdávám Arnoštovi kompletní román. 550 stran. Jsem na sebe pyšná.

„Prosím tě, miláčku, ještě jsem tady dopsal jednu stránečku,“ jásá Arnošt. „Vlož to tam, jak jde Mali s Pepem na zmrzlinu. A ještě posílám pár odstavečků o starci. Víš, aby to bylo víc duchovní. Tak to dej tam doprostřed, jak Stařec vaří Mali čaj do špinavého hrnku…“

Dalších deset stran.

„Pro Vendulku, opravdu poslední verze,“ čtu na obálce s doplňujícími pasážemi. Den na to mi znovu volá: „Miláčku, nezabíjej mě, přísahám ti, přísahám, že je to poslední úprava… ale až si to přečteš, pochopíš, že jsem to tam musel připsat,“ vysvětluje Arnošt.

„Plyny v těle škodí a musí ven. To byla jeho zásada,“ luštím rukopis. „Někdy se podobal vybuchující žluté rachejtli. Flusser se proslavil ruprechty, kteří znamenali dvojitý ritz. Roztrhprdel byl na vrcholu stupnice hlasitosti. Záludný byl fučík plíživý, pjunkalík dívčí, žbluňkalík vanový…“

Hrne se mi krev do tváří. Kvůli prdům budu zase půl víkendu přepisovat!

x x x

„Vendulko, dárku andělů, tyhle následující větičky dej do toho Malinina posledního dopisu pro Černého Pepe – ty poznáš kam. Ahoj, ahoj a díky!“

Znovu usedám večer k počítači a píšu.

„Pepe, myslím na to krásné, co bylo, není. Bude? Mezi iluzí a nadějí chybělo to hlavní. Jistota. Můj nejdražší průvodce té někdejší krásy je láska. Je osamocená, opuštěná, uloupená. Pepe, už vím, že bez krásy a bez lásky člověk hyne, i když je mu teprve sedmnáct. Měl bys mě vidět. Slyšet. Dotýkat se mě. Slyšíš? Hvězdy mých bezesných nocí už nejsou, co dřív. S tebou začínal každý den krásně. A krásně končil, ozvěnou, než jsem usnula. I ve spánku. Nevyměnila bych tě za nic, Pepe. Můj nejdražší Pepe. Za nikoho. Bez tebe nic není, jaké to bylo.“

Písmenka se rozmazávají. Pro slzy nevidím. Arnošte, miláčku, díky. Ty a tvoji Kamarádi už se mnou budete napořád.

Více i zde:

http://www.metro.cz/tvurci-psani-podle-arnosta-lustiga-na-dobesce-pokracuje-p22-/praha.aspx?c=A161219_174208_metro-praha_lam