Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem se bála v Africe, že mě ukradne hromotluk Fajzal

Mys Dobré naděje. Dívám se na nejromantičtější soutok světa, kde se mísí vody dvou světových oceánů.

Tedy přesněji teplý proud Agulhas a studený proud Benguleský, protože oficiální rozhraní Atlantiku a Indického oceánu je dál na jihovýchod u Střelkového mysuJakoby tam člověk opravdu viděl, jak se z jedné stany valí temně modrý divoký příboj a prudce naráží do mírněji zvlněné zelené hladiny.

Koupala jsem se u mysu Dobré naděje v květnu 1994, když Nelson Mandela, nejslavnější jihoafrický bojovník proti apartheidu, vyhrál prezidentské volby. Teď jsem v Jižní Africe znovu s touhou pochopit, jak se změnila kdysi nejbohatší země černého kontinentu, jejíž prosperita vyrůstala až do konce 20. století na lidsky ponižující rasové segregaci.

 

Hlavně se pořád ptejte!

Dvanáct hodin jsem seděla v letadle na cestě sem vedle bílého Jihoafričana Stephana Jonese. Cestoval do Stelenbosche, což je příjemné univerzitní město v kraji bohatých jižních vinic. Právě v něm jsem před jednadvaceti lety bydlela, protože Kapské Město tehdy bylo pro turisty příliš nebezpečné. A pak vzpomínám na Afričany a Afričanky, co ve skupinách zevlovaly kolem silnic. Chlapi se jen tak poflakovali, zatímco ženské chodili v barevných hábítech a na hlavách nosily nádoby s vodou či velké žoky s kdovíčím... A také bych se chtěla projít po plážích Muizenberg a vykoupat se v oceánu a... jak to mám všechno udělat?! Stephan mi vysvětloval, že se situace v posledních letech docela uklidňuje. Ovšem abych jezdila vypůjčeným autem na výlety sama, mi tento profesor matematiky nedoporučil. Ale jinak mě ubezpečil, že pokud si dám pozor na nebezpečné zóny, nebudu se toulat mimo turistické oblasti či sama chodit do ulic po setmění, nic mi nehrozí. "Hlavně se vždycky, když nebudeš vědět, ptej."

 

Taxikář Fajzal

Od té doby jsem se pořád ptala. Už taxikáře, který mě vezl z letiště. Byl černý, obrovský hromotluk a jmenoval se Fajzal. Vlastně první otázku položil on.

"Kde máte zavazadla?" divil se, proč jsem přijela do Afriky uprostřed zimy jen v šortkách, nátělníku, sandálech a péřové bundě. Trpce jsem mu vyložila, že kufr plný teplejších oblečků mi Air France ztratila kdesi mezi Prahou a Johanesburgem. Nabídl mi deku přes nohy a pak řekl, že zná Prahu. Mile mě tím překvapil (i když jsem mu to moc, spíš vůbec nevěřila). Také mě ubezpečoval, že se v centru Kapského Města nemusím přes den ničeho bát. Ukazoval mi chlapíky v zelených vestách s nápisem SECURUTY, kteří hlídkují v parcích a na náměstích u malých strážných budek. Vypadají spíš jako úklidová služba než ostraha, ale opravdu fungují. Hlavně jako prevence. Tam, kde jsou, se zločinecké bandy neobjeví. Prostě to bylo sympatické, jak se mi snažil svou zemi přiblížit. A já jsem mu proto brzy vyprávěla, jak jsem psala o Nelsonovi Mandelovi, když z balkónu radnice v Kapském Městě pronášel svou slavnou řeč o konci apartheidu. A jak Zuluové během slavnostní inaugurace předváděli bojový tanec, při němž tuhla v žilách krev. A jak jsem byla na výletě na mysu Dobré naděje a v horách ve Franshoeku a na vinicích Koopmanskloof u pana Smita, který vylezl na Kilimandžáro a dal mi ochutnat nejlepší jihoafrická vína, jaká jsem kdy pila. A také jsem nadhodila, že bych se na ta místa chtěla zase podívat.

Když jsem kousek od Jihoafrického kongresu vystupovala u svého hotelu, nabídl mi, že mě doveze, kam budu chtít. Za 1500 randů (asi tři tisíce korun) prý mohu mít jeho taxík na celý den. "Uvidíme," usmála jsem se neurčitě a vzala si jeho telefonní číslo s tím, že je raději rychle zahodím dřív, než mě napadne s ním opravdu někam jet. Počítala jsem spíš s oficiální cestovkou. Jenže brzy jsem zjistila, že by mě takový výlet vyšel třikrát dráž.

Kapské Město

Kapské Město s panoramatem Stolového hory je úžasné. Hlavní obchodní tepnou je Long Street s mnoha butiky a kavárničkami v domech ve stylu Cape Dutch, který kombinuje francouzskou, nizozemskou a německou architekturu.

Nejstarší budovou v jižní Africe je barokní pětiboká pevnost z roku 1666 Castle of Good Hope. V centru stojí mnoho starých vládních budov jako například městská radnice City Hall z roku 1905. Prohlédla jsem si i slavnou nemocnici Groote Schuur, kde doktor Christian Barnard provedl v roce 1967 první transplantaci srdce.

Téměř všude jsem chodila pěšky. Hlavně přes starý přístav, kde se mezi loděmi cachtají tuleni a kde stojí v blízkosti doků nádherný viktoriánský komplex Waterfront.

Prohlédla jsem si akvárium Two Oceans, prošmejdila půvabné krámky s africkými suvenýry i moderní nákupní galerii, kde jsem si musela pořídit základní věci na přežití (můj kufr se stále toulal neznámo kde). Musím uznat, že se tu nakupovalo skvěle jako v těch největších evropských metropolích.

Poznala jsem díky tomu Kateřinu Kyselovou, Ostravanku, která se do Kapského Města provdala a před deseti lety přestěhovala. Její manžel Davin Philips vlastní uměleckou agenturu Celebrity Services Africa. Kapské Město se totiž stává pravidelně zastávkou koncertních turné světových hvězd jak populární a klasické hudby, tak i mnoha sportovních a společenských událostí.

Jedné takové jsem se zúčastnila i já a právě na ní potkala Kateřinu, které se stala Jižní Afrika druhým domovem: "Město je velmi kosmopolitní a holistické, což mu dodává výjimečný šarm. Samozřejmě - jako všude jinde - člověk musí dávat pozor na kriminalitu, ale když dodržuje určitá pravidla, je moc příjemné tady žít."

 

Stolová hora

Říká se, že když je Stolová hora zahalená do mraků, je prostřeno. A prostřeno bývá na tři kilometry dlouhém rovném útesu velmi často... Table Mountain se zvedá 1086 m nad malou, 10 km širokou zátokou. Před miliony let byla plošina větší, ale působením eroze se rozpadla a vytvořila nad mořem ještě dva další vrcholy Ďáblův vrch (Devil´s Peak) a Lví hlavu (Lion´s head).

Na vrchol hory vede otáčivá lanovka. Černý klučina, který kabinku obsluhuje, už ničím nepřipomíná plaché či naopak agresivní výrostky, kterých se tu před lety tolik ve městě bezprizorně poflakovalo. Jako vtipný a pohotový řečník upozorňuje turisty na zajímavosti i záludnosti hory.

Tak se dozvídám, že jako první Evropan jsem vystoupil v roce 1503 Portugalec António de Saldanha a vztyčil na vrcholu kříž. "Naše kosti tu však byly podle archeologických nálezů o stovky let dřív," směje se hrdě mladík, který se jmenuje Govan a studuje na Kapské univerzitě.

Svěřuje mi, že ještě jeho rodiče bydleli ve slamu. Vláda však začala stavět nové domy, do kterých se postupně jihoafrická chudina přesouvá. A on už měl to štěstí vyrůstat v normálních podmínkách a teď studuje na univerzitě turistický ruch. Lanovka na stolovou horu je příležitostí, jak si to s nimi v praxi vyzkoušet. Pak mi doporučuje, abych se šla určitě podívat na západ Sluce ze Signal Hill. Prý tam s partou studentů chodí před soumrakem piknikovat téměř denně.

 

Divadlo pro jednoho herce

A tak se jedno odpoledne vydávám pěšky na Signal Hill, který z obou stran obklopuje město. Přes univerzitní kampusy stoupám mezi vilky. Lehce mě znervózňuje, jak jsou všechny rezidence zabezpečené ostnatými dráty nad vysokými zděnými zdmi, ploty.

"Jo, tady v ulicích je to v pohodě," odpovídá studentka, která očividně míří na Univerzitu. Asi po dvaceti minutách stojím v nejvyšší ulici na kraji řídkého lesíka. Pár stovek metrů nad sebou vidím cestu táhnoucí se na Signal Hill. Ale jak se k ní dostat. Nikde nikdo. Mávám na projíždějící auto, abych se zeptala, kudy dál.

"Dál?" kroutí hlavou asi šedesátiletý chlapík, který na kraji parku žije. "Dál už ne!" říká důrazně. Před pěti lety ho na procházce lesem právě na Signal Hill pořezalo pár chlapů nožem. A tak jdu zase zpátky.

Na druhý pokus už jedu taxíkem. Čekám, že potkám pár turistů s fotoaparády. Místo toho se ocitám v amfiteártru po širým nebem. Desítky místních sedím na strání nad mořem, na dece mají skleničky a víno, připíjejí si na zdraví a dívají se na divadlo s jedním hercem. Tím je slunce klesající do moře. A když padne opona šera, zatleskají, zvednou se a odejdou. Každý den podobné představení, každý den vyprodáno.

 

Aby nebyl průšvih

Předposlední den ráno nasedám s roztřesenou dušičkou do Fajzalova taxíku se seznamem míst, která bych chtěla vidět. Dlužno dodat, že jsem recepční upozornila, že jedu na celodenní výlet na mys Dobré naděje. A že mě musejí večer zkontrolovat, zda mě "tento pán" (Fajzala v hotelu znají) přiveze zase zpět. Pak prožívám jeden z nejhezčích dnů své africké cesty.

Objíždíme místa která důvěrně znám. Změnila se a nezměnila. Afričanky u silnice už nenosí barevné hábity a na hlavách nádoby s vodou. Většinou mají džíny a v rukách mobily... Ale na cestě Kapským poloostrovem nás zastavují zvědaví pštrosi a paviáni jako tehdy. Hory jsou stále horami, mys Dobré naděje stojí tam, co stál. Dívám se na bouřící oceán pod mysem, který v roce 1488 poprvé obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Dias. Magický skalní výběžek pojmenoval „Bouřlivý mys“ (Cabo das Tormentas). Portugalský král později přejmenoval místo na „mys Dobré naděje“ (Cabo da Boa Esperança), protože otevíral cestu na východ.

Dnes, připadá mi, tento mys symbolizuje přerod Jižní Afriky. Po bouřích a nárůstu kriminality po pádu apartheidu v 90. letech je zase v zemi cítit naděje na nový začátek.

"Jestli se chceš ještě vykoupat v oceánu, tak Atlantik je opravdu studený," říká Fajzal, protože už zbývá odškrtnout jen poslední položku na mém výletním seznamu - koupání na pláži Muizenberg či Hout Bay. A tak i když je to zajížďka, míříme k Muizenbergu. Na dlouhou bílou pláž posetou vplavenými chaluhami. Mezi nimi se plácají malí žraloci, které příliv vyhodil na pláž. Chodím po břehu a házím paryby zpátky do oceánu. Pak zvu Fajzala na večeři. Dáváme si spolu pštrosí steaky a já zapomínám, že musím být "včas doma", aby nebyl průšvih... Už se nebojím, že mě ukradne. Ale té jeho historce, že byl v Praze (prý na svatební cestě se svou bývalou švédskou manželkou), zaručeně nevěřím!

 

 

Autor: Dana Emingerová | pátek 1.4.2016 14:35 | karma článku: 24,45 | přečteno: 1765x
  • Další články autora

Dana Emingerová

Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu

Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.

9.2.2024 v 15:24 | Karma: 14,17 | Přečteno: 328x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Happy Birthday

17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.

17.11.2022 v 9:20 | Karma: 26,31 | Přečteno: 1868x | Diskuse| Osobní

Dana Emingerová

V houbařské pasti

Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...

15.8.2022 v 8:24 | Karma: 27,56 | Přečteno: 2986x | Diskuse| Společnost

Dana Emingerová

V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga

Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...

6.8.2022 v 12:44 | Karma: 38,78 | Přečteno: 4428x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám

O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...

23.1.2022 v 13:53 | Karma: 20,24 | Přečteno: 603x | Diskuse| Praha a střední Čechy

Dana Emingerová

Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku

Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.

21.1.2022 v 10:39 | Karma: 11,07 | Přečteno: 265x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu

„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu."

21.12.2021 v 9:35 | Karma: 18,92 | Přečteno: 466x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký

Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?

16.7.2021 v 9:19 | Karma: 27,86 | Přečteno: 1327x | Diskuse| Společnost

Dana Emingerová

Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let

Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.

15.7.2021 v 15:20 | Karma: 19,57 | Přečteno: 504x | Diskuse| Společnost

Dana Emingerová

Vodáci na Zlaté řece

Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.

24.6.2021 v 8:33 | Karma: 16,32 | Přečteno: 368x | Diskuse| Cestování

Dana Emingerová

Každá generace si prožívá vlastní bibli

Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.

5.4.2021 v 15:37 | Karma: 18,14 | Přečteno: 745x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...

Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.

26.2.2021 v 9:03 | Karma: 29,56 | Přečteno: 905x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Ve Švýcarsku se přes Vánoce nelyžovalo? Omyl, většina středisek fungovala

Světová i česká média sice před Vánocemi psala, že Švýcarsko končí kvůli koronavirové situaci s lyžováním, neboť mnoho kantonů zavřelo své sjezdovky. Na místě jsme ověřili, jak zavádějící to byla informace...

31.12.2020 v 11:34 | Karma: 19,44 | Přečteno: 800x | Diskuse| Sport

Dana Emingerová

Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla

Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat...

25.11.2020 v 12:30 | Karma: 18,90 | Přečteno: 458x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Jak se dají spálit vajíčka naměkko

Při autorských čteních občas padne dotaz z publika, jestli jako spisovatelka píšu ve FLOW... Odpovídám: "Jistě. Já ve flow dělám skoro všechno. I vařím."

22.11.2020 v 12:56 | Karma: 18,84 | Přečteno: 567x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Víte, která je nejcennější česká kniha?

Letos je jí 935 let a historikové ji řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Jde o Vyšehradský kodex, který dostal kníže Vratislav II., když byl korunován na prvního českého krále.

28.9.2020 v 14:27 | Karma: 17,50 | Přečteno: 527x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Vězení a naděje

Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle.

27.9.2020 v 15:29 | Karma: 8,40 | Přečteno: 251x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

Česká stopa na Raffaelových freskách ve Vatikánu

Je to taková malá historická zajímavost... Víte, že v papežském paláci ve Vatikánu je Raffaelova freska, na které slavný renesanční umělec zachytil pražského vyšehradského probošta Petra, vyslance krále Přemysla Otakara II.?

30.8.2020 v 9:55 | Karma: 13,55 | Přečteno: 394x | Diskuse| Kultura

Dana Emingerová

O vášni, míjení, milování

Tou dobou vždy manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak muž otvírá bránu, parkuje, míří ke vchodu, odemyká a prochází prázdnými pokoji. Zuzka hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.

29.8.2020 v 8:50 | Karma: 16,13 | Přečteno: 852x | Diskuse| Poezie a próza

Dana Emingerová

Netoužím po návratu k "normálu", jaký byl před koronavirem

Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"...

23.4.2020 v 10:59 | Karma: 30,01 | Přečteno: 1375x | Diskuse| Společnost
  • Počet článků 205
  • Celková karma 14,17
  • Průměrná čtenost 2325x
Novinářka a spisovatelka je reportérkou časopisu National Geographic, píše také pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte své fejetony v ČRo. Vydala deset knih. Jako žákyně spisovatele vede vlastní kurzy tvůrčí Psaní podle Lustiga, učí v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psanipodlelustiga.cz.

 

 

Seznam rubrik