Kravaťáci: Jak jsme s Danou Drábovou stvořily jadernou katastrofu

Zkušenost z tříletého působení mezi manažery v ČEZ a ČSA mě inspiroval k napsání knížky Kravaťáci. Jde o příběh z fiktivní jaderné elektrárny, jejíž ředitel se potýká s diletantskými zásahy vládních byrokratů, toužících urvat z bohaté společnosti, co se dá. To vše pod pláštíkem zásad přísné firemní etiky, kterou musejí dodržovat všichni kromě těch, kteří ji vytvářejí. A dopadne to katastroficky. Pod přímým dohledem Dany Drábové, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost…

Koláže ke knize KravaťáciDavid Vávra

Prostě to nemohlo dopadnout dobře

Směnař Pavel Plamínek běží s baterkou temnými chodbami k přehřívajícímu se reaktoru. Budovou otřásají výbuchy, poplašné zařízení oznamuje povinnou evakuaci. Situace je vážná. Vichřice, povodeň a blackout… Přesto Pavel Plamínek věří, že může ATOM zachránit. Ví, že elektrárna má své regulační zákony. Jako v přírodě všechno ovlivňuje všechno. Chcete-li: motýlí efekt. Když se někde poruší rovnováha, musí dojít k jejímu narovnání. Pavel Plamínek otvírá dveře reaktorovny. Očima rychle přehlíží vzniklou spoušť.

„Zastav se, zamysli se, zrealizuj a zkontroluj!“

Pod tlakem v reaktoru se vymršťuje ven jeden palivový článek za druhým. Do rozbouřeného sálu uniká dusivý oxid uhličitý. Všechno se třese. Směnaři se najednou sevře hrdlo.

Když dorazí na místo havárie šéf velína Emil Forejt, už vidí jen závoj husté mlhy a v něm na zemi obrovské tělo Pavla Plamínka. Bleskurychle se vrátí na chodbu, nadechne se, a než vkročí zpátky do reaktorového sálu, aby odtáhl kolabujícího směnaře do bezpečí, začne se modlit…

„Tak tohle opravdu nejde! Když vylétají palivové články z reaktoru, tak už se velké havárii nedá vyhnout. Takže buď obnovíte proud a chlazení ještě před porušením reaktoru, nebo máte opravdu veliký průšvih, kde až ani anděl strážný nepomůže,“ řekla Dana Drábová, když rukopis dočetla. „Nikde nejsou odborné chyby - až na ten konec. Nezapomeňte, že při havárii na A1 v Jaslovských Bohunicích, kterou jste se nechala inspirovat, šlo o jeden článek palivový článek, který byl čerstvý. Tady popisujete totální kolaps použitého paliva. Během pár minut by za takových okolností záření všechny lidi v sále zabilo…“

„A co tedy mám napsat?“ ptala jsem se.

„No, buď opravdu dojde k nevratné jaderné katastrofě, anebo se to drama, které líčíte, musí odehrát jinde. Třeba při výbuchu diesel generátoru… ale ne v reaktoru!“

Tak přesně takhle vypadaly mé konzultace nad knížkou Kravaťáci, kterou jsem s Danou Drábovou probírala od počátku až do konce… Proč s právě ní, když znám z ČEZ tolik energetiků osobně, zatímco Danu Drábovou jsem nikdy neviděla?

Proč jsem si vybrala za parťáka Danu Drábovou

Brzy poté, co jsem nastoupila do firmy ČEZ a potom do ČSA, mi okamžitě sepnulo, že k takovému inspiračnímu bohatství, jakého jsem byla svědkem, se jen tak někdo z kolegů spisovatelů nedostane. Pohybovala jsem se mezi nadšenci v oboru energetiky a letectví a poznala i dosti zblízka, jak to chodí v nejvyšších patrech obou firem.

Věděla jsem, že mám velmi "výbušný" materiál, který musím elegantně a chytře zpracovat. Jenže se mi několik let stále nedařilo najít ten správný úhel pohledu. Nechtěla jsem, aby knížka vyzněla jako pomsta zhrzené manažerky… A tak jsem psala nové a nové verze.

A když už se mi zdálo, že by to mohlo být ono, zkoušela jsem testovat úryvky Kravaťáků přes blogy, ale čtenáři se stále nechytali...  a tak jsem štosy rukopisů házela do šuplíku a začínala znovu a znovu a hledala nápad, jak téma správně uchopit. Nešlo to z pochopitelných důvodů - prostě mi chyběl odstup.

Umanutě jsem chtěla román zasadit do prostředí, které jsem během tří let poznala. Rozehrát děj na letišti a v jaderné elektrárně. Jsou to totiž teritoria s přísnou bezpečností, kde každá chyba může mít nedozírné následky.

V ČSA jsem jako ředitelka vnitřní komunikace skončila v létě 2007. Takže Kravaťáci se rodili pět let…

Naštěstí letadla i elektrárny zatím stále řídí erudovaní machři, a tak měl být burcující příběh hypotetický, ale v jistém smyslu apokalyptický. Jenže jděte za svými bývalými kolegy, aby vám poradili, jak elegantně zapříčinit výbuch reaktoru či nechat spadnout letadlo, aniž by se jich to dotklo. A pak mě políbila múza a zároveň osvítil duch svatý. Vzpomněla jsem si na předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

Konzultace s Danou Drábovou

Dana Drábová je báječná ženská. Znala jsem ji jen z televize. Nikdy jsme se před tím neviděly. Jen jednou jsem jí poslala otázky k rozhovoru do časopisu Jaderník, který vydává ÚJV Řež, a ona k odpovědím připojila poznámku, že na Neviditelném psu četla recenzi na mou knihu Živel Lustig. A tak jsem jí rok po recenzi napsala, že potřebuji její pomoc. Brzy na to jsme se sešly v kavárně Hybernia kousek od jejího Úřadu na náměstí Republiky.

Líčila jsem jí, jak jsem nastoupila do ČEZu v nadšení, že jsem součástí firmy, která vrací český průmysl do Evropy. Jak se mi líbilo překonat bariéru na letišti a dostat se do hangárů k letadlům, rozebraným při povinných revizích do posledního šroubku… Viděla jsem jaderný reaktor a lidi, kteří se o něj s jiskrou v oku starají. Byla jsem u největší české ekonomické transformace, když ČEZ pohltil pět regionálních distribučních firem a udělal z nich deset dceřiných společností, zaměřených podle činností.

Během tří let jsem se za pochodu učila, jak předávat informace zaměstnancům v době chaosu. Studovala jsem rodící se obor - interní komunikaci - v zahraničí na konferencích u těch nejlepších evropských firem, které prosazují otevřenost a zapojení lidí, kterých se změny týkají.

Nutno říci, že jsem i v ČEZ potkala osvícené a profesionální manažery s otevřeným přístupem k zaměstnancům, ale nakonec jsem vždycky uvízla ve spárech jakýchsi rychlokvašených kravaťáků, kteří prosazovali prachobyčejnou cenzuru, jako by myšlením zamrzli v době normalizace. Charakteristické pro ně bylo schovávat se za manažerský „newspeak“, hodný Orwela… Jako kdysi v aparatčických frázích, i dnes mizí obsah sdělení některých kravaťáků v bublině nesrozumitelných klišé - u mnohých často s hlavním cílem – zastřít svou odbornou negramotnost, aby mohli zůstat u koryta pod boku těch, kteří rozhodují o zakázkách a přidělují prebendy loajálním poskokům kolem sebe...  

Úžasná životní zkušenost a poděkování Daně Drábové

Práci v obou polostátních kolosech považuji za obrovskou životní zkušenost. Pozitivní i negativní. Potkala jsem tam spoustu obdivuhodných a chytrých lidí, ale na druhou stranu jsem také zažívala naprosto šílené okamžiky, které odrážely propojování ekonomiky s politikou. Dostávala jsem se do konfliktů, kdy jsem musela řešit situace, s nimiž jsem se nedokázala morálně ztotožnit. Je to zvláštní, ale mnohokrát jsem se cítila podobně manipulovaná mocnými, jako jsme byli všichni za komunismu.  Dokonce musím konstatovat, že jsem se v předrevolučním časopise Mladý svět, kam jsem po škole v roce 1984 nastoupila jako redaktorka, nikdy v redakci s takovou arogancí moci nesetkala. Prostě každý má svou hranici. A já jsem určité věci nedělala za totality a odmítám je překousnout i v dnešní době, byť pod rouškou liberálního kapitalismu...

Ulevilo se mi, když jsem se zase vrátila k tomu, co mě baví - už pět let píšu knížky. Sice nemám služební auto, služební mobil, služební kreditku, ale ani nenosím v hlavě služební mozek.

Ale o té době chci psát. O tom, co nám všem hrozí, když kravaťáky necháme zajít příliš daleko. A skvělá Dana Drábová tohle všechno tohle pochopila - že nechci poškodit ČEZ, ani ČSA, ani jadernou energetiku, ale právě v tomhle velmi riskantním prostředí co nejvýstižněji ukázat, do čeho až může nezodpovědnost a fušerství, spojené s honbou za penězi, vyústit.

Dana Drábová si knížku přečetla a na úvod k ní mi napsala: „Jednou možná dočista přestaneme rozlišovat mezi hodnotou a cenou a úplně zapomeneme, že každé právo musí doprovázet i povinnost a zodpovědnost. Pak bude možné ledacos a sci-fi nám vstoupí do života, jak o tom píše Dana Emingerová ve své nové knížce, kde o jaderných elektrárnách a jejich bezpečnosti rozhodují KRAVAŤÁCI. Zatím se tomu můžeme smát. Pořád jsou tu "staří inženýři", kteří vědí, že jádro chce své. Pořád se snaží dělat svou práci, jak se sluší a patří, a předávají svůj um a respekt k obrovské jaderné síle dál, aby byla dobrým sluhou a ne zlým pánem. Ale podíváme-li se na reálné případy v citacích z médií, které knihu doprovázejí, musíme se ptát: Jak dlouho ještě? Já věřím, že napořád a že sci-fi zůstane jen sci-fi. Spisovatel si však nemůže věci vymýšlet úplně a v tom, co vidí kolem sebe, hledá inspiraci. Takže jestli některý dnešní prototyp Kravaťáka bude mít pocit, že se v knize poznává, a chytí se za nos, tím lépe. Pojme-li však po přečtení Kravaťáků chuť někoho žalovat, nechť má na paměti, že drží v ruce naprostou fikci.“

Křest Kravaťáků začne 8. prosince v 19 hodin v Divadle Dobeška. Literárně-hudebním večerem bude provázet moderátor Jan Pokorný, muzikální doprovod obstará jazzová zpěvačka Eva Emingerová a klavírní virtuózka Veronika Böhmová. Kravaťáky pokřtí Dana Drábová a David Vávra, který už sedmou knihu Dany Emingerovétradičně opatřil svými kolážemi.

A proč byste měli číst právě Kravaťáky?

Odpovím slovy jednoho ze svých prvních čtenářů, který mi poslal moc hezký dopis: „Podle mě je jaderná elektrárna ve vaší knížce jen prostředek k tomu, abyste zobrazila společnost jako celek, propojení korporátních a státních struktur. Jejich vyčůranou zparchantělost. Naprosto mě dostaly výstřižky z novin, uvádějící děj do kontextu s realitou. Už dlouho jsem si říkal, že by to měl někdo udělat. A k tomu je třeba mít odvahu, znalosti a být dostatečně naštvaný. Doufám, že ta kniha nezapadne, rád bych, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí, protože poskytuje široký pohled do ekonomicko-vládních struktur. Velmi věrně ukazuje, v jakém odporném degradovaném prostředí, definovaném našimi představiteli, tady žijeme. Máte odvahu. Dobrá kniha...“