Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu
Vlastně na obláčku Arnošta nevidím… spíš si povídá s kamarádem Otou Pavlem. Kdysi mi svěřil, jak spolu snili, že se nechají pohřbít vedle sebe, budou se chodit v rubáších navštěvovat a vařit si kafe. A protože už třináct let spolu ti dva odpočívají na Olšanech, tak je tam pozoruju, jak se u kávy v té jejich „olšanské garsoniéře bez oken a dveří“ chechtají:
„Hele, bejku, co ta moje Čičiličina vyvedla…“ ukazuje Arnošt spokojeně Otovi první řádky knihy ARNOŠTOVA CESTA. Začátek je podle mistrova gusta. Čtenáře hned zaujme historka, jak tvořícímu tátovi dcerka Eva rozžvýká celou stránku rukopisu, protože si jí málo všímá.
Arnošt Lustig píše oblečený ve vaně, přes kterou má prkno na válení těsta a na něm psací stroj… V malém bytě s dětmi se jinde pracovat nedá. Nevadí mu to, je šťastný, že může psát. Jeho malá Eva za ním přijde a ptá se: „Co děláš, tati?“
„Píšu, Evi.“
„Pohádku?“
„Taky.“ Arnošt se pro sebe uměje, vzdychne, opře si hlavu o vanu a zavře oči. Malá Eva zatím vezme z prkna jeden hustě popsaný list papíru a strčí ho do pusy. Zamyšleně žvýká. Arnošt otevře oči, uvidí snězený papír…
A co je dál? O tom láskyplně vyprávějí další kapitoly ARNOŠTOVY CESTY, která se dá přečíst za jeden večer. Tvoří ji krátké rozhovory spisovatele s jeho postupně dospívajícími dětmi – Evou a Pepim. Zpočátku naivní otázky střídají vážná témata, v nichž syn a dcera otvírají tatínkovy skřínky třinácté komnaty a zjišťují, že jejich otec je jeden z nejvýznamnějších světových autorů, kteří prožili a zaznamenali zvěrstva holokaustu.
„Přišel dopis, že pojedeme do Terezína…. Měli jsme jít do Veletržního paláce a já si představoval, že to snad bude nějaký dobrodružství…“
„A bylo?“ zeptá se Eva.
„Mně to tak vážně připadalo. Ocitl jsem se v nějakým úplně neznámým světě. V tom paláci byli všichni nahňahňaní jak sardinky. Lidi s drahýma, koženýma kuframa, ale taky lidi s krabicemi, protože žádný kufry neměli. No, a všichni pak společně museli spát na slamnících na zemi. A já to všechno pozoroval, ten život v paláci, který se postupně, během těch tří dnů, co jsme tam byli, měnil v hnojiště, protože tam nebyly žádný záchody, lidi se neměli kde umýt, čeho se najíst. A já jsem najednou viděl lidi oblečený jak do hotelu Savoy, ale i dělníky v hadrech, jak jsou na tom v té chvíli všichni stejně.“
„Grafický“ román spisovatelky Markéty Pilátové a ilustrátorky Elišky Podzimkové propojuje krátké texty s kolážemi – ilustracemi, fotografiemi a komiksem, a tak ukazuje v jakémsi rodinném albu hlavní milníky na Arnoštově životní cestě. Třeba jak po koncentrácích přišlo okouzlení ruskými osvoboditeli a nadějemi na lepší svět, který si v poválečné době mnoho bývalých vězňů spojovalo s komunismem.
„A kdy se z tebe teda stal komunista, tati?“ trochu se na tátu zamračí Pepi.
„Ale pak jsi přece komunista už nebyl, ne?“ je zmatená Eva.
„Jeden ruskej plukovník, když jsme básnili o komunismu, nám ještě za toho osvobození říkal, že nevíme, o čem mluvíme. Že budeme mít sice chleba, ale nebudeme mít sůl, a když budeme mít sůl, nebudeme mít chleba. A my na něho koukali jak na blázna. Ale měl pravdu.“
„A proč jste mu to nevěřili?“ ptá se Pepi.
„Protože jsem mohl studovat. A na vysoké škole jsem hltal marxismus-leninismus a spravedlnost pro všechny. Byl jsem mladej, naivní kluk, co se vrátil z lágru, a tak jsem tomu rád uvěřil.“
„A jak dlouho jsi tomu komunismu věřil?“ chce vědět Pepi přesně.
„No dost, Pepi. Dost dlouho.“
Ačkoliv většinu příběhů jsem vyslechla od Arnošta osobně, užívala jsem si při čtení nuance mně známých historek i pátrala po nových detailech. A když jsem knížku zavřela, usmívala jsem se. Za to setkání po letech jsem Evě Lustigové, která vznik knihy zpunktovala, vděčná. A obdivuji, jak se – jako zakladatelka a ředitelka Nadace Arnošta Lustiga – o odkaz svého otce systematicky stará. Knížka je jen jedním z mnoha střípků. Pokřtil ji v Luxoru „cimrmanolog“ Miloň Čepelka a přečetl z ní poslední „obraz“:
Eva si zvědavě prohlíží papír, co má Arnošt ve stroji. „A tati, proč pořád něco vyprávíš?“
„Ty kozo, vždyť to všichni víme,“ zasměje se Pepi. Ale Arnošt Evě stejně odpoví:
„Protože to je jediný, co má cenu. To jediný, co mě přežije. I z mýho života bude jednou příběh. I z těch vašich. Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy.“
„Moc se mi líbí, jak ti tatínek říkal Čičiličíno… to jsem nevěděla,“ říkám do telefonu Evě.
„Musíš to vyslovovat jen krátce,“ opravuje mě. „Čičiličina.“
„A Čičiličino, proč pořád otcův příběh vyprávíš?“
„Za prvé mi to dovoluje být s Arnoštem takhle pořád. A pak táta tvrdil, že každá generace si znovu a znovu musí vybojovávat svou svobodu. Proto jsme tuhle knížku věnovali hlavně mladým. Aby věděli, že až zase někde na světě poženou lidi do dobytčáků, musejí říct: NE!“ odpovídá Eva a já si představuju, jak se Arnošt na Otu Pavla nad olšanským kafíčkem s nadějí usmívá.
Dana Emingerová
Happy Birthday
17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.
Dana Emingerová
V houbařské pasti
Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...
Dana Emingerová
V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga
Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...
Dana Emingerová
Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám
O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...
Dana Emingerová
Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Izrael zaslal Hamásu reakci na postoj k ukončení války, hnutí žádalo příměří
Palestinské hnutí Hamás uvedlo, že v sobotu dostalo od Izraele oficiální odpověď, která se týká...
Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar
Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...
Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste
Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...
Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump
Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...
Specialista na controlling - HO, dovolená navíc #x4FEf
INDEX NOSLUŠ s.r.o.
Plzeňský kraj
nabízený plat:
40 000 - 50 000 Kč
- Počet článků 205
- Celková karma 14,17
- Průměrná čtenost 2325x