Pevnosti v duších
V mé rodině padl v Itálii Josef Růžička, mladší bratr prababičky Anny. Narodil se právě dnes před 130 lety. Rok po nástupu na práva pražské Karlovo-Ferdinadovy univerzity narukoval do rakousko-uherské armády. Zahynul v šestadvaceti. Rodina dodnes marně pátrá, kde má v Itálii místo svého posledního odpočinku. K jeho osudu se váže příběh mé maminky Dagmar...
„Dědečku,“ zastoupí mi cestu, „proč nesmíme na tvou na zahradu? Chtěla bych si tam natrhat maliny...“
Dívá se na mě svýma velkýma hnědýma očima. A já mlčím.
„Vždyť jsem tvoje vnučka!“ dotírá ta malá holka. Jak že se jmenuje? Dagmar?
„Dej pokoj, Dagmaro,“ zavírám před ní branku. Žádné maliny nebudou! Kliď se mi z cesty, ty dítě z rodu bastardky, které mi neustále připomínáš, že tys‘ tu neměla být. Proč mi Bůh vzal Josefa? Měla umřít ona, ne on. Proč krev mé krve? Proč můj milovaný syn, který nosil moje jméno?
Celý život jsem dřel, aby můj chlapec mohl studovat, být pánem.
I proto jsem si vzal ji... Zbouchnutou Mařku z Vidlákovy Lhoty, která sloužila na statku. Děvečku pro všechno.
Pro VŠECHNO! I pro obveselení mladého statkářova synka. Ale co on s nemanželským panchartem?! A tak se hledal narychlo ženich. Selka za mnou přišla. Prý vezměte si Mařku s tím outěžkem, domkáři Růžičko, dostane velké věno
a budete mít dost na celý život i pro vaše děti.
Byla už v šestém měsíci, když jsem si Marii bral. A dcera Anča se jí narodila hned po svatbě. Měla stejné temné oči jako tahle uličnice Dagmar. Devět let jsem do nich musel koukat, než mi její matka konečně dala vytouženého syna.
Josefa. Mého Josefa. Josefa jako jsem já, jako byl můj otec a děd. Jako byli mí předkové, udření domkáři z Poříčí nad Sázavou. Jenže můj Josef už neměl být chudý. Studoval práva. Měl se stát advokátem, soudcem. Byl mou pýchou. Tak chytrý, pohledný, pracovitý... Nádherně maloval. Mám v ložnici nad postelí jeho obraz. Zátiší s ovocem z naší zahrádky. S ovocem, které už Josef nikdy nebude jíst, protože... padl. Někde v Itálii.
Ani nevím, kde má hrob. Na stole mi po něm zůstala jen fotografie v černém rámečku.
Dalšího syna mi ta běhna z Vidlákovy Lhoty nedala a už ani dát nemůže. Mařka je dávno
mrtvá a já příliš starý. Zato sedlákův cizoložný rod v jejím bastardovi už čtvrtou generaci
pokračuje.
Nenáviděl jsem svou zdravím kypící nevlastní dceru Anču, přes kterou se mi osud vysmíval.
A nemám rád ani tuhle malou Dagmaru s velkýma hnědýma očima.
„Dědečku, chci na zahrádku!!! Vždyť jsem tvoje vnučka!“ chytá mě za ruku.
„Nejsi moje vnučka...!“
„Já vím, jsem pravnučka,“ směje se. Takhle se mohly smát Josefovy děti...
„Ty jsi moje hovnovnučka!“ odstrčím ji. Čokoládové oči se zalijí slzami.
Ostrý šrapnel už navždy zůstane hluboko v nitru další nevinné duše.
Dana Emingerová
Jak Evka snědla tátovi Arnoštovi kus románu
Přestavuju si Arnošta Lustiga, jak si na obláčku listuje novou knížkou o sobě. Jmenuje se Arnoštova cesta a vtipně s nadhledem provází životem slavného spisovatele.
Dana Emingerová
Happy Birthday
17. listopadu 1989 byl pátek. Ještě ráno to byl takový obyčejný pošmourný den. Pamatuješ si to naprosto přesně, protože v ten pátek, kdy začala „Sametová revoluce“, umřelo dítě.
Dana Emingerová
V houbařské pasti
Omámeni mochomůrkou hlízovitou jsme se srovnávali s možností, že nám třeba zbývá už jen pár hodin života...
Dana Emingerová
V osmadevadesáti odešla Hana, statečná sestra Arnošta Lustiga
Stojím v Truhlářské ulici v centru Prahy před domem číslo 20. Tady žil po válce spisovatel Arnošt Lustig se svou maminkou a starší sestrou Hanou. Zvoním ve třetím poschodí u dveří s vizitkou Hana Hnátová. Je jaro roku 2011...
Dana Emingerová
Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám
O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...
Dana Emingerová
Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku
Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.
Dana Emingerová
Vzpomínka na Arnošta aneb Paroubek na slonu
„Tak si představte, že Paroubek mi křtil knihu!“ hlásí nám Arnošt na kurzu tvůrčího psaní v červnu 2006. „Já nevím, jak k tomu došlo... já za to vůbec nemůžu."
Dana Emingerová
Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký
Kde se vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova?
Dana Emingerová
Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let
Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.
Dana Emingerová
Vodáci na Zlaté řece
Jak orlí hnízdo někde v horách se drží vysoko nad sázavským kaňonem chatička, přilepená na ostrém výběžku pískovcové skály. Paprsky zapadajícího slunce barví řeku do zlatova a poslední kánoe kličkují mezi balvany v peřejích.
Dana Emingerová
Každá generace si prožívá vlastní bibli
Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět je název knihy, kterou k letošnímu 10. výročí úmrtí světoznámého spisovatele vydala jeho dcera Eva Lustigová.
Dana Emingerová
Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...
Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.
Dana Emingerová
Ve Švýcarsku se přes Vánoce nelyžovalo? Omyl, většina středisek fungovala
Světová i česká média sice před Vánocemi psala, že Švýcarsko končí kvůli koronavirové situaci s lyžováním, neboť mnoho kantonů zavřelo své sjezdovky. Na místě jsme ověřili, jak zavádějící to byla informace...
Dana Emingerová
Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla
Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat...
Dana Emingerová
Jak se dají spálit vajíčka naměkko
Při autorských čteních občas padne dotaz z publika, jestli jako spisovatelka píšu ve FLOW... Odpovídám: "Jistě. Já ve flow dělám skoro všechno. I vařím."
Dana Emingerová
Víte, která je nejcennější česká kniha?
Letos je jí 935 let a historikové ji řadí mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Jde o Vyšehradský kodex, který dostal kníže Vratislav II., když byl korunován na prvního českého krále.
Dana Emingerová
Vězení a naděje
Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle.
Dana Emingerová
Česká stopa na Raffaelových freskách ve Vatikánu
Je to taková malá historická zajímavost... Víte, že v papežském paláci ve Vatikánu je Raffaelova freska, na které slavný renesanční umělec zachytil pražského vyšehradského probošta Petra, vyslance krále Přemysla Otakara II.?
Dana Emingerová
O vášni, míjení, milování
Tou dobou vždy manželovo auto přijíždělo před dům. Představovala si, jak muž otvírá bránu, parkuje, míří ke vchodu, odemyká a prochází prázdnými pokoji. Zuzka hmatatelně cítila Honzův probouzející se vztek a polila ji horkost.
Dana Emingerová
Netoužím po návratu k "normálu", jaký byl před koronavirem
Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 205
- Celková karma 14,17
- Průměrná čtenost 2325x