Azory, ráj hortensií, divokých býků a vulkanických jezer

Na portugalské Azory, které leží v Atlantiku dvě hodiny letu od Lisabonu, zatím mnoho turistů nejezdí. I proto je subtropická příroda kolem stovek sopečných kráterů panenská a divoká.

Po příletu na Faial popíjíme v přístavní hospůdce víno, pěstované na úbočích vulkánu Pico. Před námi se na stole opékají na horkých lávových kamenech krvavé steaky z divokých krav, které proslavily ostrov Terceira. Dopřáváme si romantickou exotiku na Azorech, nejzápadnější výspě Evropy.

Z hlubin země na mnoha místech vyvěrá sirný dým a prýští bohaté minerální prameny, napájející vulkanická jezera. Rostliny tu raší a pučí jako utržené ze řetězu. Kytky, které u nás znáte coby dekoraci v květináčích či na záhonech, v úrodné vulkanické půdě dosahují neuvěřitelných rozměrů. Třeba z ibišků, azalek či červenozelených vánočních růží tu mají stromové aleje. Něžné modré hortensie rostou jako křoví, tvořící živý plot podél silnic. Jsou symbolem ostrovů.

Jedeme podél pobřežních útesů. Občas zastavíme a díváme se do černobílé tříště oceánu hluboko pod sebou. Nemohu se zbavit pocitu, že stojím na prahu pekla. Azory totiž vznikly díky podmořským vulkánům, zemětřesením a lávě. Devět ostrovů s poetickými jmény Flores, Corvo, Terceira, Pico, Sao Jorge, Graciosa, Faial, Sao Miguel a Santa Maria leží přímo na místě, kde se od sebe oddalují tři tektonické desky – africká, euroasijská a severoamerická. Jejich pohybem vystoupilo z hlubin moře gigantické horské pásmo, které se místy vynořilo až nad hladinu oceánu. Naposledy vystoupil ostrov Pico, kterému dominuje sopka Alto de Pico. Dřímající, ale činný vulkán s bílou sněhovou čepicí, který se vypíná do výšky 2.351 metrů hned od moře, je zároveň nejvyšší horou Portugalska. K poslednímu výbuchu nejvyšší portugalské sopky, kdy se z podzemí valil dým, proudy lávy a kameny létaly až do moře, došlo v roce 1963. Na svazích kuželu Pico je v bujné vegetaci dodnes patrná cesta lávy, která se rozlévala po úbočích hory v desetikilometrové šíři. Dnes se tu pěstuje víno s příhodným názvem Terras de lava.  

Osada Cachorro Arch se jmenuje podle skalního útvaru, připomínajícího psí tlamu. Možná je to legendární pes Kerberos, hlídající bránu do Hádovy říše mrtvých. Mezi skalami tak temnými, že jen tady může být vchod do bájného podsvětí, se vaří zpěněná voda příboje. Burácení vln podkresluje v pravidelných intervalech hučení blízké přílivové elektrárny. Surový zvuk řeže do uší, přestože turbíny dávno poškodila silná bouře, takže generátory už osm let žádnou energii nevyrábějí.

Blízké domy, postavené z černé lávy, však vypadají malebně. Díky pastelovým rámům kolem oken a dveří jsou veselé. A jako kýč z kalendáře působí, když se nad nimi klene jasná duha. Na Azorech totiž není vůbec neobvyklé, že prší a do toho svítí slunce. Díky silnému větru se tu pořád střídá počasí. Ráno je hezky, během oběda lije jako z konve a odpoledne se už zase můžete opalovat na plážích nebo na podobných, ale méně bouřlivých místech. Tím nejkrásnějším jsou černé pláže Negrito na ostrově Terceira, kde se v přírodních lávových bazénech houpe přílivová voda a vy na ní.

Z přístavu Horta, který je celý pomalován posádkami, které se tu při cestě přes Atlantik zastavují, vyrážíme na velryby. Přes plavací vesty máme větrovky s kapucí. Severák už na molu řeže do tváří, přestože v přístavu je moře klidné. Hotové peklo začíná, když člun vyjede na širé moře. Vlny házejí plavidlem sem a tam, pobřeží v dálce brzy mizí v mlhavém oparu. Hodinu se nic neděje. A najednou uprostřed nekonečných vod vyrazí kdesi na obzoru do vzduchu gejzír. A vedle něj druhý, třetí. Člun se opatrně přibližuje k velrybám. Je to mládě s odpočívající matkou. Ta leží na boku těsně pod hladinou a kulí na nás své černošedé oko. Malý plejtváček obrovský, měřící něco kolem pěti metrů, zvědavě krouží kolem.

Kdysi se na ostrovech lovili vorvani. Už dvacet let je lov velryb zakázaný. Dobové fotografie v muzeu velrybářství v přístavu Lajes zaznamenávají harpunáře na varchlatých bárkách. Drastické obrázky ukazují porcování ulovených vorvaňů přímo v přístavu, stejně jako stroje na zpracování velrybího oleje, rybí moučky i masa. Uvidíte i velrybářské lodě. Ale nejsou to žádné bytelné koráby. Azorští velrybáři lovili harpunami obrovské kytovce z malých dřevěných bárek a to jen tehdy, když se jejich stáda u ostrova objevila. Pak vesnický holič, řezník, vinař a hostinský zanechali všeho, naskočili do tichých lodiček, aby daleko na moři získali kořist, která jim přinesla víc peněz, než jejich obvyklá každodenní dřina. Mnozí se však už domů nevrátili, protože poraněné velryby velmi často chatrné skořepinky v boji o život mohutnými ocasy rozmlátily na třísky.

Dnes je možné vorvaně už jen pozorovat. Tito mořští obři jsou schopni ponořit se na hodinu a půl pod vodu až do hloubky dvou kilometrů... Co by za takovou možnost dali potapěči, pátrající po zdejších ztroskotaných korábech. Na Azorských ostrovech se totiž kdysi zastavovali na svých cestách nejen objevitelé nových kontinentů, ale také válečníci i piráti. Proto také leží  na dně oceánu v okolí ostrovů tisíce vraků, takže zdejší mořské dno je rájem potápěčů.

O síle podmořských vulkánů vypovídá příběh majáku na ostrově Faial. Četné erupce v 50. letech vytvořily nad mořskou hladinou nový vulkanický ostrov se sopkou, která téměř pohřbila pod vrstvou prachu a vyvěrající lávy blízký maják až do poloviny strážní věže. Místo se jmenuje  Vulcao dos Capelinhos a v jeho bývalém prvním patře, které se dodnes nachází pod úrovní černé vulkanické krajiny, je zajímavá expozice zachycující nejen sopečnou historii na Azorech, ale i další informace o spících a probuzených světových vulkánech.

Ostrované se už s permenentní přírodní hrozbou sžili a tvrdí, že sopky pracovat musí - lépe hodně drobných otřesů, než nic nic a pak kumulovaný výbuch. K opravdu ničivé katastrofě došlo třeba v roce 1980, kdy byla pobořena velká část malebného přístavního města Angra do Heroísmo na ostrově Terceira. Zemětřesení pod mohutnou horou Monte Brasil zasáhlo v historickém centru i nádherné koloniální budovy z 16. století, které jsou na seznamu UNESCO. Byly znovu opraveny, mezi nimi i katedrála, rozlehlá pevnost Sao Sebastiăo a aréna pro býčí zápasy.

Adrenalinové slavnosti s „divokými býky“ se konají na ostrově Tersieira téměř každý víkend.  Podobně jako ve španělské Pamploně i tady se vypouštějí do ulic vybuzení býci. Nejde o to s nimi bojovat a zabít je, ale „jen si pohrát“. Rozdíl oproti Pamploně je v tom, že azorská tourada a corda je zápas s býkem na provaze. Lano drží několik siláků, kteří mají rozparáděná zvířata (v rámci možností) pod kontrolou.

Domorodci před agresí býků různě uskakují a ze zvířecích útoků si příliš nedělají. Sem tam býk někoho nabere na rohy a odhodí, čemuž se lidé, popíjející víno, srdečně chechtají. Všichni kluci na ostrově totiž s býčky vyrůstají a od útlého dětství se na telatech učí, jak si s azorskými tury bezpečně hrát. Nám však mnohem víc chutnalo jejich maso. Asi nejvíc jsme si na něm pochutnali na ostrově Sao Miguel u jezera Lagoas das Furnas. Je proslulé nejen termálními prameny, ale i horkými vřídly, na kterých se speciálně upravuje jídlo. Ráno přinesete kastrol, naplněný masem, zeleninou a přílohami, který se na půl dne zahrabe do země. Když se vyndá, je uvařeno. Jídlo má neopakovatelnou unikátní „vulkanicko-podzemní“ příchuť. A k němu se pije právě to místní víno Terras de lava.