V poslední době vědci zjišťují, že naše existence není jako jednoduchý vypínač, že smrt je proces, nikoliv okamžik. Přestane tlouci srdce, ale jednotlivé orgány neumírají současně, nýbrž dochází k postupnému vypínání celého těla.
Při něm přestane tlouci srdce, ale jednotlivé orgány mohou ještě docela dlouho zůstat funkční, a to znamená, že „jistou dobu po smrti vlastně není smrt naprosto nezvratná“.
Podle časopisu National Geographic se těmito otázkami zabývá stále více vědců: Biologové působí na živočichy chemickými látkami, aby je uvedli do stavu „pozastaveného života“. Kardiologové připravují roztoky, které zpomalují činnost srdce a metabolismus, dokud jejich pacienti nepřekonají kritický stav, který je přivedl na pokraj smrti. Týmy traumatologů provádějí klinické výzkumy, při nichž snižují tělesnou teplotu postřelených nebo pobodaných pacientů. Nízká tělesná teplota umožní zachovat pacienta v naději na přežití a při zpomalení krvácení chirurgové lépe ošetří rány.
Vloni v dubnu byl v časopise National Geographic zveřejněn případ dvaadvacetileté těhotné ženy z Nebrasky, kterou postihlo krvácení do mozku tak rozsáhlé, že v nemocnici už jen konstatovali klinickou smrt. Přesto lékaři maminku udrželi 54 dní na přístrojích, aby se plod mohl dál vyvíjet, takže nakonec porodila v kómatu císařským řezem zdravého chlapce... Další zajímavý příběh se točí kolem chlapce z Pensylvánie, který po pádu do ledového potoka přežil hodinu a půl bez srdečního tepu. Po vytrvalé masáži jeho srdíčko nakonec naskočilo. Tři dny na to ho propustili z nemocnice...
I u nás u máme podobný zajímavý případ. Nedávno v Praze ošetřili pacientku, která byla těžce podchlazená, když přebrala a usnula na mrazu. Měla velké štěstí, protože k zástavě oběhu došlo před posádkou záchranné služby. Za probíhající resuscitace ji přivezli do nemocnice, kde byla do hodiny napojena na přístroj nahrazující oběh. Přestože ještě další hodinu její srdce nefungovalo, po zahřátí organismu znovu naskočilo, pacientka se zotavila a přežila bez následků.
Můj dědeček umřel v roce 1980 na infarkt. Náhle padnul a byl mrtev. Dnes by měl možná, pokud by se hned začalo s resuscitací, ještě šanci. Mnozí lidé totiž přijdou o život úplně zbytečně, neboť příčina jejich zástavy je často relativně jednoduše řešitelná. Jen se nedostává času, aby se pacienti se zástavou srdce včas dopravili do příslušného centra, které je schopno jim pomoci.
„Když lidé žijí ve městě, jako je Praha, a postihne je zástava srdce na ulici, tak čistě ze statistického hlediska, pokud kolaps nastane ve správnou chvíli a na správném místě, mají relativně přijatelnou šanci, že přežijí. Samozřejmě záleží i na okolnostech – jaká byla příčina náhlého kolapsu, zda má pacient nějaké přidružené nemoci, jak rychle byl resuscitován, jestli se podařilo obnovit oběh nebo nepodařilo. Prostě v momentě, kdy se rozdají karty, má nemocný v Praze naději na přežití mezi deseti až třiceti procent,“ vysvětlil mi docent Jan Bělohlávek v rozhovoru, který brzy vyjde v Magazínu DNES. „Horší je to na místech, kde si kolapsu nikdo hned nevšimne... Nejzákeřnější je totiž doba, kdy se s pacientem nic neděje. Když po oběhové zástavě nastane tzv. klinická smrt, tak máte jen několik minut. Zachránce musí rychle zhodnotit situaci a začít pacienta oživovat. Je mnoho lidí, které z nějaké příčiny zástava postihne nenadále a z plného zdraví – a pomoc by byla relativně snadná, kdyby přišla včas...“
Co tedy dělat, když člověk ve vaší blízkosti zkolabuje? Zásadní je okamžitě jednat. Nejdřív musíte ověřit, je-li člověk v bezvědomí. Jestliže nejeví známky života – a zvláště pokud jste kolaps viděli – je nutné ihned zahájit resuscitaci a přivolat profesionální pomoc. Dispečer záchranné služby už vás navede, co přesně máte dělat. V prvních deseti minutách zcela stačí „jen“ takzvaná nepřímá masáž srdce. Jde o pravidelné stlačování hrudníku v oblasti dolní třetiny hrudní kosti do hloubky pět až šest centimetrů s frekvencí sto stisků za minutu. A jak poznáte, že máte pomáhat právě tímto způsobem? Platí jednoduché pravidlo: nechá-li se člověk takto masírovat, znamená to, že resuscitaci určitě potřebuje. Tento výkon je totiž velmi bolestivý a pacient, který není v hlubokém bezvědomí, se bude bránit.
Pokrok je v kardiologii obrovský. Po příhodách, na které dříve lidé umírali (např. infarkt myokardu), dnes pacienti mnohdy odcházejí z nemocnice třetí den domů. Když budeme vědět, jak rychle pomoci, zvýšíme procento naděje i u lidí po srdeční zástavě.
Více o této zajímavé problematice se můžete dočíst v Magazínu Dnes 2. února.
