Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zase bych šel na velryby. Už jsem na nich dlouho nebyl...

11. 08. 2016 12:03:00
Celé dětství jsem snila o Americe. Tehdy to bylo jako letět na měsíc. A najednou jsme se třemi syny vystoupili z letadla v Los Angeles, pronajali si auto a vydali se na cestu snů.

Národní parky, velryby, Grand Canyon, westernové vesničky a jaderné silo jako turistická atrakce... O tom se mi jako malé holce opravdu jen mohlo snít!

Havět v poušti

Nejsušší místo planety v Údolí smrti (Death Valley) jsme si vychutnali celodenní túrou do pouště. Když jsme scházeli do údolí, kluci (5, 8 a 12 let) nám pořád utíkali. Strašně je bavilo pádit z kopce. Pokud možno co největší rychlostí, na což rodičovské, životem rozviklané, kyčle už nebyly stavěné.

A tak jsme děti jen občas pod nějakou záminkou (pití, bonbony, sušenky) brzdili. Neustále jsme opakovali, že nikdo nesmí sahat nikam, kam nevidí – to kvůli jedovatým pavoukům. A že všichni musejí pořádně hlučet, aby plašili hady. Kluci hned spustili to své oblíbené: „Tataratatata“ s namířeným klackem pálili na kaktusy, na nás, na balvany, prostě na všechno kolem.

„Zastřelil jsi tarantuli!“ vykřikl najednou osmiletý na benjamínka. Na pěšině totiž ležel nedávno rozšlápnutý pavouk. Tak velkou potvoru jsem viděla jen v ZOO.

„Ty jo!“ vydechl střelec. „Škoda, je fakt úplně mrtvej.“

Oddechla jsem si.

„Hele. A tady je jich celé stádo!“ zaradoval se v následujícím okamžiku nejstarší syn. Asi deset tarantulí pomalým krabím krokem štrádovalo přes cestu. Pavouci měli chlupaté nohy a byli obrovští. Můj muž do nich šťoural z dálky klackem, druhou rukou držel děti v patřičném odstupu. Všichni čtyři byli z toho zážitku na vrcholu blaha. Odhadovala jsem, kdy na ně tarantule skočí. A pak jsem vyjekla hrůzou. Pod podrážkou se mi něco kroutilo.

„To je jen utržený ještěrčí ocásek,“ utěšoval mě předškolák . „Neboj, kdyby se objevil chřestýš, nakopnul bych ho.“

„To tě nesmí ani napadnout!“ okřikla jsem ho přísně.

„Na chřestýše musíš jedině klackem!“ radil benjamínkovi prostřední syn a přistrčil mi kroutící se ještěrčí ocásek až téměř k nosu, abych si mohla prohlédnout, že to není žádný had.

„Proboha, kluci!“ zoufala jsem si. „Když vás uštkne chřestýš, udělá to tak rychle, že si toho ani nevšimnete. Tak křičte, hlučte, aby vás slyšel a včas vám uhnul z cesty.“

„Ty se, mami, bojíš, že může mít chřestýš vzteklinu?“ odzbrojovali mě svou "českou" logikou.

Kaňon snů

Podzimní slunce zalilo Grand Canyon právě v okamžiku, kdy jsme přišli k hlavní vyhlídce. Jak dlouho a moc jsme se s manželem na tuhle chvíli těšili. Vždyť navštívit nejslavnější kaňon Colorada bylo v našem dětství jako letět na měsíc.

Najednou byl ten okamžik tady. Barevné skály a hlubiny slavné řeky se nám rozprostíraly před očima. Byly mohutnější a krásnější, než v našich nejodvážnějších snech.

„To je nádhera!“ vydechli jsme společně a chytili se s manželem dojatě za ruce. I naši tři kluci byli nadšení.

„Koukej, mami,“ letěli k zábradlí a zavěsili se hluboko přes něj. „Vidíš ty veverky?“

Výlet na dno Grand Canyonu je náročná túra. Horská túra naruby. Nejprve jdete tisíc metrů dolů, pak musíte přespat na dně kaňonu. Druhý den se šplháte zase nahoru, míjejíce se s karavanou mulů, kteří nesou na zádech poštu, vyprázdněné vaky od potravin a fyzicky méně zdatné turisty. Jenže nocleh ve Fantom ranči na dně kaňonu se objednává měsíce dopředu...

„Tati, jak dlouho by trvalo, kdybychom slezli dolů?“ pravil náš dvanáctiletý syn.

„Juchúú, půjdeme dolů!“ křičeli hned jeho dva mladší bratři. „A uvidíme chřestýše.“

„A kojoty.“ „A černé vdovy.“ „A já na ně zaútočím!“ radoval se nejmenší.

Druhý den brzy ráno už jsme si to štrádovali mezi červenými kameny pod červenými skalami v červeném prachu stále níž a níž. Měli jsme štěstí. Ve Fantom ranči na dně kaňonu se na poslední chvíli uvolnil srub na přespání.

Celé dopoledne jsme řeku Colorado vůbec neviděli. Tekla tisíc metrů pod námi v moři nekonečných skal.

Pozdě odpoledne jsme konečně spatřili bájnou řeku. Zdála se být už na dosah. Drželi jsme se s mužem za ruce a koukali do ostře zaříznutého kaňonu na dno našich dávných snů. Myslela jsem na tátu a na mámu, kteří nás sem nikdy nesměli vzít. Stáli jsme v hlubinách Grand Canyonu a snažili se dětem vysvětlit, jakou mají výhodu, že mohou cestovat...

„Proč bysme nesměli?!“ nechápal mrňousek. „Já bych zlé celníky nakopnul a šel bych...“

„Šel bys do vězení jako strejda Mirek,“ napadlo mě jen, zatímco kluci se s výkřikem: „Kdo tam bude první?!“ rozběhli dolů k řece.

Trvalo ještě asi hodinu, než jsme dorazili k temným vodám Colorada. Proud byl prudký. Ale museli jsme odhodit oblečení a ponořit hlavu pod vodu, udělat pár temp v mělké zátočině. Bylo to jako křest. Jako bychom smývali všechna léta nesvobody. I za své rodiče, za babičky a dědečky. I za strejdu, co strávil půl života v kriminále.

Jak putují kontinenty

„Hi, guys, are you from L.A.?“ ozývalo se často kolem nás, protože naši tři synové mátli Američany svými novými americkými tričky .

„No, from Prague,“ odpovídal náš nejstarší syn a se svou mírně pokročilou školní angličtinou páťáka zapřádal s usměvavými Američany hovory o tom, že Praha není ani poblíž L. A., ani u San Diega, ba dokonce ani v Jugoslávii.

„Co mají pořád s tou Jugoslávií?“ divili se kluci. Můj manžel jim tedyvysvětloval, že Jugoslávie je dnes Srbsko nebo Chorvatsko, kam jezdíme v létě k moři. A dodal také, že v našem dětství byla pro nás Jugoslávie něco jako pro ně Amerika: „Mohli jsme tam jenom jednou za pár let.“

„A proč?“ nerozuměl osmiletý.

„Asi to bylo daleko a drahý, ty troubo,“ usadil ho starší brácha.

„Za komunismu to nešlo jako dneska. Nesměli jsme přes západní hranice,“ přibližoval tehdejší dobu klukům táta, když jsme navštívili bývalé jaderné silo u Tusconu, odkud byly během studené války namířené americké rakety na komunistickou Evropu.

„Ale tati! Jugoslávie přece nikdy nebyla na Západě,“ zavrtěl hlavou šesťák s tónem znechuceného profesora zeměpisu. Pak ještě rádoby vtipně dodal, že od našeho dětství se určitě tak zásadně kontinenty pohnout nemohly. „Takovou rychlostí snad zemské kry neputují!“

„Někdy putují...“ zareagovali jsme s manželem stejně a rozesmáli se. Kluci nechápali.

„Do tý Jugoslávie – létá se tam přes zimu?“ zeptal se nejmladší.

Teď jsme nechápali zase my.

„Myslí Grósko,“ vysvětlil starší bráška a líčil, jak se náš benjamínek na palubě letadla při cestě přes Atlantik radoval, že letíme „přes zimu“, když pod sebou viděl zasněžené ledovce největšího světového ostrova. On má totiž náš nejmenší po těch cestách kolem světa vůbec trochu zkreslené představy. Jen co jsme přistáli v Praze, zasněně se podíval na své triko s kalifornskými velrybami a pravil:
„Hele mami, odpoledne bychom mohli jít zase na velryby. Já už jsem na nich dlouho nebyl.“

To bylo před dvanácti lety. Dneska už létají po celém světě všichni tři i bez nás... Je bezva, že můžou.

Celý život jsme s manželem slýchali: „Kam pořád ty děti taháte?! Vždyť nejlíp jim musí být na chatě u rybníka!“ Ano, na hrázi u našeho lesního jezírka za chalupou je opravdu krásně. A přece jsme odtud vždycky rádi vyráželi do světa, abychom se podívali po dálavách, které byly v našem dětství díky železné oponě vzdálené a nedostupné. Dopřávali jsme synům poznání, jak krásný je svět a že my Češi nejsme v naší malé kotlině jeho pupkem. Myslím si totiž, že když mají rodiče odvahu vyrazit s dětmi na cesty, sice musejí překonat nejrůznější složitosti a nepohodlí, ale dávají svým ratolestem bohatství, které se jim v životě bude hodit...

A věřím tomu i dnes, kdy se hranice - vinou světového dění - zase pozvolna zavírají.

Autor: Dana Emingerová | čtvrtek 11.8.2016 12:03 | karma článku: 30.84 | přečteno: 5062x

Další články blogera

Dana Emingerová

Šachy podle Cimrmana - vítězsví v turnaji bez krále

Můj osmdesátiletý tatínek objevil po Cimrmanech dalšího českého borce, který dokázal vyhrát mezinárodní šachový turnaj s králem, který se ztratil z šachovnice.

11.8.2017 v 19:00 | Karma článku: 16.06 | Přečteno: 486 | Diskuse

Dana Emingerová

Klavír? Nutit nebo nenutit děti hrát?

Věřte tomu nebo ne, ale po čtvrtstoletí pauzy jsem propadla klavíru. Dokonce se doma o něj pereme. Tedy já a mí tři synové... Ovšem i u nás to zpočátku vypadlo, že hudební výchova dopadne bledě a bude se opakovat rodinná historie.

25.7.2017 v 9:09 | Karma článku: 19.62 | Přečteno: 417 | Diskuse

Dana Emingerová

"Olympiáda" neolympijských sportů začala a tentokrát kousek od našich hranic

Světové hry jsou nejvýznamnější mezinárodní soutěží v neolympijských sportech, kde můžete vidět nejen nejlepší borce ve známých disciplínách leta usilujících o zařazení na olympiádu, ale i představitele méně známých sportů.

21.7.2017 v 10:33 | Karma článku: 12.06 | Přečteno: 562 | Diskuse

Dana Emingerová

Slavným spisovatelem po osmdesátce: Legendární češtinář Hoznauer vydal další knihu

Miloš Hoznauer, který se v pětaosmdesáti letech proslavil jedinečnou humornou knihou Stařec na čekané s nadhledem popisující úskalí podzimu života, napsal novou knížku s názvem Lodní kufr.

18.6.2017 v 20:25 | Karma článku: 16.62 | Přečteno: 400 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Babí léto v Zell am See

Jedno z nejkrásnějších období z celého roku. Slunce příjemně a decentně hřeji, na kopcích už je sníh. Ideální počasí na procházky a zevlování krajinou.

26.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 10.01 | Přečteno: 337 | Diskuse

Eva Tvrdá

Týden slezských měst 3: Východ českého Slezska

Ve východní části českého Slezska leží několik malých měst s podobnou historií: zemědělské vsi se rozrostly díky prudkému průmyslovému rozvoji natolik, že jim byl ve druhé polovině 20. století udělen status města.

26.9.2017 v 10:31 | Karma článku: 10.31 | Přečteno: 223 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 16: S obrázky svatých i Putina u volantu míříme do ARŠANu

Z nádraží bílého mramoru ve Sluďjance "narvanou" maršrutkou přes řeku Irkut do hor Východních Sajan, kde se nachází a těží světle zelený amazonit, tyrkysový lazurit, "hadí" kámen nefrit, s mytím u cisterny napájené horskou říčkou.

26.9.2017 v 7:26 | Karma článku: 6.79 | Přečteno: 91 | Diskuse

Klára Markovičová

Na cestě zapomnění i do snů... loď vždy dopluje do svého přístavu

Má cesta námořníka začala jednoho březnového rána, kdy jsem dorazila do italského přístavu a poprvé jsem vstoupila na loď, jež se na čas stala mým domovem.

25.9.2017 v 12:39 | Karma článku: 8.89 | Přečteno: 289 | Diskuse

Klára Markovičová

Jak se vaří sen

Při mé první plavbě Středomořím jako zaměstnanec jsem poznala mnoho zajímavých a inspirativních lidí.

25.9.2017 v 11:36 | Karma článku: 8.58 | Přečteno: 302 | Diskuse
VIP
Počet článků 140 Celková karma 15.91 Průměrná čtenost 2620

Novinářka a spisovatelka pracuje v časopise National Geographic, píše pro MF Dnes a iDNES, Neviditelného psa, čte fejetony v rozhlasovém pořadu ČRo Apetýt. Vydala sedm knih. Jako žákyně spisovatele učí tvůrčí Psaní podle Lustiga v Divadle Dobeška, v Akademii ČTK, na Fakultě umění a designu v Plzni. Práce jejích studentů i další informace o kurzech najdete na: www.psani-podle-lustiga.cz.

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.