Jak jsme hráli flašku

Bylo to na gymplu. V prváku na horách. Jednou po večeři jsme hráli flašku. Pár kluků, se kterými by se konečně dalo vyzkoušet pusinkování, mi tam připadalo docela dobrých.

Roztočená láhev vždycky vybrala pár, který se musel před ostatními líbat, nebo dát fant. S každým kolem se líbalo déle, nikdo žádné fanty nedával. Začínalo se na pěti vteřinách a postupně to pokračovalo: deset, patnáct, dvacet sekund. Páry předváděly letmé polibky i hladové francouzáky. Mnozí už byli  - na rozdíl ode mě - velmi zkušení. Proto jsem se dost bála, abych to líbání, až na mě přijde řada, bez předchozího tréninku zvládla. Ale věřila jsem, že v náručí otrkaných borců to dobře dopadne.

Jenže hrdlo točící se flašky se mi stále vyhýbalo. Už se líbalo půl minuty a minutu. A já furt nic. Když flaška vybrala nesmělého a plachého spolužáka Marka A.,konečně se dostalo i na mě. On líbat neuměl, já také ne. A tak jsme tam - k velkému obveselení všech – stáli proti sobě jako prkna, přitisknuti bez hnutí s pevně sevřenými rty jeden k druhému. Jednu, dvě, dvě a půl minuty. Ostatní odpočítávali chybějící vteřiny do tří minut a chechtali se. Bylo to nekonečné.

A najednou se ozval výkřik: „Pozor! Jde Vránek!“ Na to se objevil náš tělocvikář proslulý svým šestým smyslem pro odhalování studentských prostopášností. A my jsme byli zachráněni. Na to si vždycky vzpomenu, když překročím práh pražského gymnázia na Vítězné pláni. (Teď tam chodím na třídní schůzky svým synům...) Připomínám si ten báječný trapas nevinných dětských duší a po letech si ho vlastně závidím...