Jak se všichni konečně přestali bát a co byl Mladý svět

Třetí díl vyprávění o tom, jak jsme v redakci Mladého světa prožívali sametovou revoluci, bude o lidech, pro něž byly listopadové události větším či menším životním zklamáním. Zatímco Alexandr Dubček "jen" ztratil šanci na post prezidenta, tehdejší komunistické pohlaváry smetla revoluce z jejich výšin pryč tak rychle, že si ani nestačili sbalit své věci v kancelářích...

3. díl

Pátek 24. listopdu

Díky interview, které jsem dělala krátce po masakru na Národní třídě s Václavem Havlem, jsem se na Havlovo doporučení dostala i k Alexandrovi Dubčekovi hned po jeho příjezdu do Prahy. Oči mu zářily, když se chystal na svůj politický comback poté, co dorazil do Melantrichu na své první vystoupení před davy na Václavském náměstí. Tehdy se říkalo, že přijíždí budoucí prezident republiky...

Během našeho rozhovoru skládal nadšený hold studentům:

„Mladí mají elán,“ říkal mi. „Dnešní studenti nechtějí nic jiného, než co chtěli před dvaceti lety jejich rodiče,“ připomínal v našem interview  pražské jaro. Vyprávěl, jak v 60. letech s tehdejšími reformními komunisty "zrušili cenzuru, rehabilitovali tisíce lidí a do programu zakotvili, že do budoucna se musejí řešit názorové rozdíly jedině dialogem a nikdy ne použitím hrubé síly. V životě jsem zažil několikrát totéž,“ líčil zapáleně Dubček.

„Můj otec krátce pracoval jako chudý dělník v Americe. Proto se stal hned po návratu zakládajícím členem komunistické strany a brzy s rodinou odjel na výzvu do SSSR pomáhat industrializaci. Malý Alexandr Dubček tehdy mezi válkami zažil budovatelské nadšení mladé země, stejně jako hrůzy té doby. „Chodili se mnou do školy spolužáci, kteří netušili, kam se najednou poděli jejich rodiče,“ líčil mi. „Viděl jsem  bídu a hlad, útrapy, způsobené hurá-kolektivizací. V roce 1938 jsme se vrátili do Čech a já jsem se za války zapojil do protifašistického odboje. Po osvobození jsem znovu zažil nadšení při budování nové republiky. Jenže přišla 50. léta a vše se opakovalo zase u nás. Ze zasloužilých lidí, kteří se obětovali pro rozkvět země, se udělali nepřátelé, co se vloudili do strany. Potřetí jsem začal věřit v období nástupu Chruščova. Vybrali mě, abych studoval politickou školu v Moskvě a já jsem byl přesvědčen, že z našeho kulturně vyspělého národa brzy uděláme socialistické Švýcarsko. Teď, když padlo Jakešovské politbyro, snad se to konečně podaří,“ zakončil rozhovor muž, který byl do té doby považován za hlavního kandidáta na prezidenta republiky.

Jenže jeho projev k lidem byl tehdy příliš patetický a ti “jeho“ mladí lidé už chtěli raději Václava Havla.

Sobota 25. listopadu

Než jsem odešla ve středu 22. listopadu z Laterny Magiky od Václava Havla s nahraným interview, kdosi na budoucího prezidenta volal: „Tak v KSČ přece jen vyhrálo Štrougalovo křídlo."

Že by byl Lubomír Štrougal nějakou šedou eminencí na pozadí probíhajících událostí? Pokusila jsem se to zjistit. Už neměl žádnou kancelář, neboť dlouholetého normalizačního předsedu vlády odstavilo v roce 1988 Jakešovo křídlo. Dohnala jsem L. Štrougala až v sobotu 25. listopadu v den, kdy se rozhodovalo právě o Milošovi Jakešovi.

„Základní příčinou je, že jsme nezvládli reformní kurs v posledních dvou třech letech,“ líčil mi dlouholetý premiér Husákovy éry.  „Začali jsme brzdit perestrojku i glasnosť. A lidé přestali věřit, že to se změnami myslíme upřímně. Protestují proti rozporům mezi slovy a činy. O tom je 17. listopad." Pak dodal, že k definici socialismu se teprve musíme propracovat, protože by to měla být sociálně spravedlivá, pluralitní a svobodná společnost. Bohužel, jsme se stále ještě nezbavili mnoha dogmat a tabu, jako třeba že politické strany mají rovnoprávně soutěžit o přízeň lidí,“ vyprávěl mi Štrougal.

Když jsem se ptala jsem bývalého politika na mechanismus, kdo řídí policejní zásahy proti demonstrantům, odpověděl naprosto jednoznačně: „Ústavní odpovědnost má jedině ministr vnitra.“

Štrougalovo křídlo nakonec ten první víkend po 17. listopadu nic nevyhrálo. Nastoupili mladí jako Vasil Mohorita a Karel Urbánek, ale ani ti si své funkce příliš dlouho neužili. Tak rychle šly tehdy dějiny.

Neděle 26. listopadu

Národ se z tribuny na Letenské pláni dozvídá z úst moderátora a kněze Václava Malého, že známý ekonom 60. let Ota Šik sestavuje z držitelů Nobelových cen tým odborníků, kteří nabídnou Československu  program na rychlé ozdravění ekonomiky. 

Hned na to volám Otovi Škovi do švýcarského St. Gallenu, jestli je to pravda. 

„To je nějaká kachna,“ vyvádí mě z omylu autor tzv. ekonomické třetí cesty. „Nositelé Nobelovy ceny se zabývají úplně jinými problémy. Rozbor československé ekonomiky mohou udělat jen ekonomové, kteří znají československé poměry. Ale rád se pokusím pomoci, když mě někdo požádá.“

Pak vypráví, jak nadšeně sleduje televizi. „Přes 20 let jsme na tohle čekali. Konečně vznikají politické předpoklady, aby se vyřešily hospodářské i politické problémy. Je třeba vytvořit časový harmonogram, podle kterého se podniky stanou samostatnými bez subvenci. Přestane státní přerozdělování, připraví se ceny k přechodu na tržní mechanismus, aby byly ceny odrazem nabídky a poptávky. Teď bude strašně moc práce a strašně moc problémů. V Československu JE moc inflačních peněz, takže se nedá najednou přejít na tržní ekonomiku. Ceny by hrozně vyletěly,“ řekl mi tehdy Ota Šik, který po roce 1989 krátce pracoval s Waltrem Komárkem.

Nakonec ale nikdo o jeho koncepci třetí cesty nestál.

Pondělí 27. listopadu

V této kronice revolučních dní, jak je viděl Mladý svět, se vrátím k 19. listopadu, kdy dvě studentky fakulty žurnalistiky zvonily u dveří tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V čísle 51/1989, které šlo dotisku 29. listopadu, dívky popisují, jak Adamcovi líčily hrůzu z Národní třídy a jak byl politik šokován, protože do té doby měl jen telefonické informace, že zákrok byl mírný. "Nikdo nesmí být mlácen za svůj názor, řekl jim a pak se studentek vyptával, čeho chtěli demonstranti průvodem dosáhnout."

"Chceme svobodu," vysvětlovaly budoucí novinářky. „Třeba zrovna svobodu tisku.“

Adamec tehdy řekl: „Svobodu vyjádření, to chci taky. Doposud má veškerou kontrolu nad tiskem Fojtík.“ A rozčíleně hovořil o svém posledním projevu v parlamentu, který mu ideologický tajemník zcenzuroval. I šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková chodila k Fojtíkovi léta na kobereček. (Dlužno říci, že mu vzdorovala úspěšněji, než její ostatní kolegové.)

A tak jsem v pondělí 26. listopadu zažila za nás novináře té doby velké zadostiučinění, když byl všemocný cenzor vypakován ze své funkce. Doslova a do písmene. Ještě v pátek Jan Fojtík odcházel z práce jako jeden z nejobávanějších komunistických tajemníků a v pondělí ráno 27. listopadu byly krabice s jeho věcmi vyházené u dveří na chodbě. Byla jsem u toho, když sekretářka bývalému mocipánovi vysvětlovala, že je málo místa, neboť v jeho kanceláři už sedí nový tajemník Vasil Mohorita. Bývalý předseda ÚV SSM totiž tehdy podpořil požadavky studentů vyšetřit brutální zásah na Národní třídě. Bylo to poprvé v historii, co svazáci stáli proti policejním složkám skutečně za českou mládeží. I proto jsem s ním šla v to pondělí 26. listopadu dělat rozhovor.

Tím však netvrdím, že svazáci udělali sametovou revoluci. Jen že to tak prostě bylo. A že jsme se tehdy po vzoru studentů a herců i my, novináři, stejně jako tisíce dalšíčh obyčejných lidí konečně přestali bát... A to je můj příspěvek k historii sametové revoluce. Příspěvek reportérky časopisu Mladý svět, který byl sice ve své době "jednooký mezi slepými králem", ale v 80. letech měl 450 tisíc náklad a byl vždy vyprodán v den, kdy vyšel.

Mladý svět 

V Mladém světě jsem pracovala od roku 1984 a nestydím se za to! Dostala jsem se tam s Josefem Chuchmou či Markem Hlavicou na doporučení spisovatele Vladimíra Kaliny, člena redakční rady, k němuž jsme na žurnalistice chodili na povídkový seminář.

Mladým světem prošla celá řada uznávaných osobností a novinářů, kteří se svým nezaměnitelným rukopisem zapsali do české žurnalistiky. Byl mezi nimi Arnošt Lustig, Ladislav Smoljak, Jaroslav Weigel, Jiří Černý, Karel Hvížďala. Rudolf Křesťan, Radek John, Roman Lipčík či Michal Horáček. S časopisem úzce spolupracovali i kreslíři jako Kája Saudek, Vladimír Jiránek nebo Vladimír Renčín. Svou populární rubriku Pedagoga ve výslužbě tu měl také komik Miloslav Šimek.

V roce 1968 si vymyslela poradenské okénko s názvem Dopisy pro Sally spoluzakladatelka psychologického poradenství Jiřina Hanušová a skoro čtvrt století radila čtenářům, jak řešit složité životní situace a vztahy.

Petr Hořejš v Mladém světě začal psát Toulky českou minulostí. Protože oficiálně nesměl publikovat, šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková pro něj jako externího redaktora vymyslela pseudonym Hora. Od roku 1986 se stal kulturním reportérem Michal Horáček, který na jaře 1989 založil s M. Kocábem iniciativu Most s cílem zprostředkovat komunikaci mezi disentem a vládními kruhy. Díky svižně psaným reportážím, zajímavým rozhovorům a novátorským nápadům (anketě Zlatý slavík, podpoře trampského festivalu Porta či vzniku ekologického hnutí Brontosaurus) se stal Mladý svět v průběhu 80. let nejčtenějším českým časopisem všech dob. Kupovali jej všechny generace a na předplatné se čekalo v pořadnících. Nebylo totiž možné zvýšit počet výtisků, neboť papír, který byl tehdy strategickou surovinou, soudruzi z ÚV KSČ v dostatečné míře přidělovali jen Rudému právu, hlavnímu deníku KSČ.

Šéfredaktorka Olga Čermáková stála v čele Mladého světa téměř dvacet roků a svých kontaktů a osobních vazeb v nejvyšších stranických kruzích využívala hlavně k tomu, aby populární týdeník publikoval témata, o kterých se žádná jiná oficiální periodika v dobách autocenzury neodvážila psát. Ovšem pozor, byť si Olga Čermáková často dovolila pustit na stránky Mladého světa odvážnější materiály, než její kolegové, nepatřila tato žena k zakukleným či přetvařujícím se nepřátelům režimu. To ani náhodou! Bývalá zapálená svazačka, jejíž světový názor se utvářel v poválečném nadšení modrých košil na stavbách mládeže, byla přesvědčenou komunistkou. A často právě s „komunistickými modlami na štítě“ bojovala proti zkorumpovanosti a blbosti své doby. Když přišel Michail Gorbačov, byla Olga Čermáková bezmeznou obdivovatelkou jeho perestrojky. Naopak v postoji k projevům otevřeného nesouhlasu se socialistickým režimem vždy stála na jedné lodi s vládnoucí garniturou a nemálo lidí muselo kvůli ní z redakce odejít.  

Na jaře 1989 začalo u nás v nomenklaturních řadách nadšení pro přestavbu a Gorbačova utichat a k veslu se znovu drali konzervativí komunisté. Tehdy byla  Čermáková v devětapadesáti letech coby nepohodlná a vzpurná konečně odejita do důchodu. Cítila se zklamaná, podvedená, zhrzená, neboť Mladý svět považovala za své dítě. Pro okolí však zmizela v září 1989 s gloriolou režimem zapuzené a vyhozené. A to ji vlastně zachránilo před asi ještě větším životním zklamáním, ke kterému by bylo jistě došlo po sametové revoluci, protože v nové době už v médiích neměly tzv. staré struktury jako ona místo. 

Úspěch Mladého světa byl postaven na tom, že publikoval témata, kterých se žádná jiná oficiální periodika nedovolila dotknout. Po sametové revoluci toto kouzlo Mladého světa vyprchalo. Navíc schopní novináři zvučných jmen časopis opustili – každý vyrazil za svým novým posláním či podnikáním… A to byl začátek konce Mladého světa, který dlouhá léta představoval jakousi alternativní novinařinu, popularizoval ekologické hnutí a přinášel – v rámci mantinelů totalitní společnosti – otevřenější reportáže o řadě tehdy tabuizovaných témat. 

V průběhu deseti let časopis rychle ztrácel čtenáře, několikrát změnil majitele. A v květnu 2005 vyšel kvůli špatným ekonomickým výsledkům naposledy. Vydavatel Sebastian Pawlowski jej spojil s týdeníkem Instinkt. Někteří lidé tvrdí, že časopis Mladý svět byl velký podvod. Že lidem dával iluzi, jak se za bolševismu dalo odvážně psát, čímž zamlžoval všudypřítomnost cenzury. Možná mají kus pravdy. Ale my, kteří jsme v Mladém světě na sklonku totalitní éry pracovali, to vidíme i jinak. Možná neobjektivně, možná přes růžové brýle, ale na lecčems se shodneme: „Mladý svět byl aspoň zčásti dílem Čermákové, která pro nás dokázala vydupat určitý prostor,“ nebojí se přiznat Michal Horáček. „Bez ní bych nemohl psát takové věci jako Dopisy z lásky a nenávisti. Čermáková mi samozřejmě škrtala choulostivé pasáže, zpravidla ty, o které mi nejvíc šlo. Ale když už něco pustila, stála za tím – a stála jako skála, i když se soudruzi na ÚV KSČ mohli vzteknout.“ I já jsem si Olgy Čermákové a většiny svých redakčních kolegů vážila. 

Tu dobu bych zpět ani za nic nechtěla. A přece na svou práci v Mladém světě vzpomínám ráda. Třeba své reportáže o tatíncích u porodu, svůj boj za uznání léčebných postupů fenomenální rehabilitační sestry Ludmily Mojžišové, považuji za témata, na která jsem hrdá i dnes. Stejně jako na číslo 51/1989 - deník prvních deseti dní sametové revoluce - či na svůj rozhovor s Václavem Havlem, který přetiskl i americký deník New York Review of Books.